Zlatá osmdesátá a Stranger Things

2. srpna 2016 v 23:10 | Turmë |  Recenze - seriály
Ach… Je dobrý čas k tomu být mladým člověkem zmítaným anemoiou.


Téma toho to článku je (jako většina témat, o kterých píšu… proč to vůbec zmiňuju…) pro mě zvláště osobní. Přestože jsem se narodila v roce 1995, díky výchově mých rodičů jsem byla od malička vystavena kulturním vjemům z let 80. Filmy od Movie Brats a hudba od rockerů s dlouhými vlasy - na tomhle jsem vyrostla, tohle mě pomohlo definovat jako osobu. A dodnes chovám k této éře nejhlubší lásku, přestože moje zkušenost s touto dekádou je pouze zprostředkovaná. Ráda bych si myslela, že v tomhle nejsem sama… V článku o trilogii
Back to the Future jsem si posteskla, že filmy s takovým (omluvte absenci lepšího termínu) "vibem" se už nedělají. Jsem nadšena tím, že můžu říct, že tento stav je minulostí.
V poslední době se ukazuje, že v době, která mě zprostředkovaně formovala, doopravdy žili lidé, na které měla tato doba ještě silnější vliv. A tito lidé mají dnes od 30 do 40 let a kreativní moc. Jéééj! Je možné, že se Síla probudila? Pravda, nové Star Wars mají tradici, na kterou bylo potřeba "jen" správně navázat. Existují ale i originální projekty připomínající vibe 80. let? Ano, proto tenhle článek píšu… Nejprve bych se ráda zmínila o letošním příjemně přímém příběhu o dospívání v 80s Irsku jménem Sing Street. Prosím, pokud se jen trochu zajímáte o hudbu Duran Duran nebo The Cure nebo Malíčka z GoT nebo dobré (lehce indie) filmy, podívejte se na Sing Street. Nemáte zač.
Primárním účelem tohoto článku je zapět ódu na nejnovější projekt služby Netflix, osmihodinový serializovaný film Stranger Things.



Ještě před tím bych však měla specifikovat, co vůbec bylo tak úžasné na kultuře z 80s. Budu se držet toho, co znám nejlíp - dobrodružných filmů pro mládež, s ratingem PG ("Parental Guidance Suggested" = "na uvážení rodičů", zhruba odpovídá české přístupnosti od 12 let), když tato přístupnost ještě něco znamenala.

1) Přístupnosti PG ještě něco znamenala
Americký ratingový systém je špatný vtip už dobrých 20 let, ale to je debata na jindy…
Co jste mohli očekávat od filmů s ratingem PG v 80. letech? Přiměřené násilí s viditelnou krví, možnou částečnou nahotu, časté klení a to i z úst dětských postav (včetně fuck, bitch, ass, tits nebo shit) - vcelku zábavné věci, které pravděpodobně nejsou zas tak škodlivé, jak se MPAA snaží tvrdit.
Tady jsou nějaké příklady PG filmů z 80. let:

Gremlins (1984)



Poltergeist (1982)


Back to the Future (1985)


Indiana Jones a chrám zkázy (1984)


Ghostbusters (1984)


Sheena, královna džungle (1984)


Beetlejuice (1988)


…a jeden příklad z roku 1975 - Čelisti


ČE-LIS-TI jsou PG film!


2) Filmy nedržely diváky za ručičku
Tím chci upozornit na fakt, že ve filmech z tohoto období je signifikantně méně expozice a vysvětlování formou dialogů než v dnešních filmech. To sice může vést k dírám v logice a k plochému fikčnímu světu, většinou to však také vedlo k přímější dějové lince, používání vizuální řeči a jisté auře mysteriózního světa, ve kterém není všechno ani na konci filmu vysvětleno. Labyrint (1986) má sotva 15 minut na rychlé ustanovení postavy Sarah v reálném světě a najednou BUM! - její bratr je unesen do kouzelného skřetího labyrintu, kterému kraluje David Bowie v upnutých elasťácích. Nevíte proč, nedozvíte se proč, neptáte se proč
- prostě si to užíváte.

3) Osmdesátkové soundtracky
Tohle je, přiznávám, otázkou vkusu. Ale za mě - synťáky FTW!

Jak se tohle vztahuje na Stranger Things? Příběh se odehrává v malém americkém městečku, ze kterého se jednoho večera za záhadných okolností ztratí 12letý chlapec Will (Noah Schnapp). Šerif (David Harbour) je bezradný, matka dítěte (Winona Ryder) šílí, starší bratr Jonathan (Charlie Heaton) se snaží být hlavou rodiny a zároveň přežívat středoškolský život a Willovi kamarádi Mike (Finn Wolfhard), Lucas (Caleb McLaughlin) a Dunstin (Gaten Matarazzo) se rozhodnou hledat Willa na vlastní pěst, což vede k nalezení záhadné dívky Eleven (Millie Bobby Brown) a k odhalení tajemství mající smrtící následky.


Dále následují spoilery! Běžte se na to podívat - má to sotva 8 hodin. Poděkujete mi později.

Tento seriál byl popsán jako "Stephen King natočený Stevenem Spielbergem" a tento popis nemůže být přesnější. Tématikou by se dal také přirovnat k filmu Super 8, avšak nespornou výhodou ST je několikanásobná stopáž klasického filmu. Tento velkorysý prostor umožňuje příběhu dýchat a postavám růst a přitom nemá vliv na tempo nebo spád děje, za což si tvůrci seriálu, bratři Dufferovi, zaslouží obdiv a potlesk. Opravdu jeden z nejlehčích binge-watchingů, co jsem zažila. Inspirace dnes klasickými filmy je jasná a přiznaná. Co víc? Je plně uvědomělá a využívaná. V partě chlapců bránící mocnou bytost před zlověstnou organizací vidíte děti z E.T., v matce odhodlané zjistit pravdu poznáte posedlost otce z Blízkých setkání třetího druhu, v teenagerech města objevíte archetypy postav Johna Hughese, Eleven přirovnáte ke Carrie Whitové, v manifestaci monstra vzpomenete na Freddyho Kruegera, neschopní rodiče vám připomenou… každé rodiče z osmdesátkových filmů pro děti. Celou stopáž seriálu jsem měla pocit, jakoby tvůrci volali: "Vidíte tuhle hranici modifikované inspirace a neoriginální vykrádačky? Vidíte tu hranici? Vidíte ji jasně a zřetelně? Dobrá.
My tu hranici nepřekročíme!". ST je meta ale s mírou. Nejlepším příkladem je scéna ke konci série, kdy parta s Eleven na kolech uniká zákeřné organizaci v anonymních dodávkách. V celém vašem mozku blikají kontrolky, co volají: "E.T.! E.T.! E.T.!". Dodávka čelně najíždí na peloton kol - "El udělá tu věc jako E.T. a vznese kola!" říkáte si s úšklebkem - a pak El převrátí blížící se dodávku.


Bravo! Spusťte ten soundtrack se synťáky!

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že samotný vizuál seriálu obsahuje tak zvláštní mix vysoké kvality a nezaměnitelné atmosféry předešlých dekád. Tvůrci cíleně použili na HD záznam různé filtry, aby se přiblížili požadované době, což si zaslouží další pochvalu. Kromě toho je (po vzoru katastrofických filmů) výborně zvládnutý i ansábl postav. Především v posledních 2 dílech se příběh jasně dělí do 3 propletených linek: šerif a matka zachraňují Willa, mládež bojuje s monstrem a kluci brání Eleven. Takové rozdělení vede k výše zmíněnému zachování tempa před velkým klimaxem v posledním díle.
Avšak nic není bez chyb. Projev Winony Ryder se může v prvních dílech zdát afektovaný, ale brzo si uvědomíte, že postava matky zachraňující syna před bytostmi z jiné dimenze potřebuje určitou intenzitu.


Designem monstra a stínové dimenze s mixem Vetřelce a Silent Hill je celkově trochu meh
- přestože se zde objevuje velmi působivá loutkářská práce, monstrum je nejstrašidelnější dokud se ukrývá ve stínech. Také určité postavy ze školního prostředí nepřesahují karikatury šikanisty, macho-kreténa, nerdovský učitel, ošklivější nejlepší kámošky nebo třídní mrchy.

Na druhou stranu v mnoha postavách se odráží fakt, že lidstvo a kultura přece jen nějakým vývojem od 80. let prošlo, a tak vidíme hned několik archetypů převrácených naruby. V dějové lince teenagerů (která je bez pochyby linkou nejnudnější až do finále) existuje jakýsi zárodek milostného trojúhelníku. Sestra Mika Nancy (Natalia Dyer) chodí s bad boyem Stevem (Joe Keery), ale možná by si lépe rozuměla s tichým Jonathanem. Steve začne Nancy ponižovat a Jonathana mlátit při prvním nedorozumění, ale brzy si uvědomí svou chybu, kterou sám od sebe napraví a dokonce se Jonathanovi omluví. Jonathan je trochu creep a pohybuje se nebezpečně blízko území "the nice guy", ale stejně jako sama Nancy i on si uvědomuje, že najít jeho bratra a její kamarádku je přednější než žabomyší války teenagerů (a taky poslouchá The Clash a má na zdi plakát The Evil Dead - na tom bych zvládla vystavět vztah…). Ve finále se tahle trojice, která by byla osinou v zadku každého jiného projektu, promění na spolupracující zabijáky monster, na které bych se mohla dívat celý den.


(Funkčnost polyandrie závisí jen na kvalitě komunikace... to je jen návrh)

A víte co? Nancy zůstane se Stevem, protože se oba změnili a můžou mít dospělejší, lépe fungující vztah, ve kterém se Steve necítí ohrožen, když Nancy s Jonathanem sdílí hezký moment. To je skvělé a tak osvěžující! A samozřejmě, že to hodně fanoušků nesnáší, protože OTP! - fanouškům holt neupřete jejich OTP…

Kdo ale utáhle tuhle show všemi dimenzemi je generace nejmladší. Tyhle děcka jsou fenomenální! V čele s Millie Bobby Brown, která si většinu času musí vystačit s hrstkou slov
a výmluvným obličejem. Postavy nejsou zidealizovanými verzemi geniálních dětí. Jejich vzájemné vztahy mají potřebnou směs realističnosti a awww. Konec nabízí uspokojivé zakončení a zároveň nechává přiměřeně otevřené dveře pro další osudy těchto postav.


Stranger Things je objektivně dobrým seriálem, avšak reprezentuje ještě něco lepšího.
Je důkazem toho, jak může kultura a láska k době ovlivnit člověka i budoucnost. Rozlícené výkřiky o tom, že už se netočí nic originálního, snad ztlumí fakt, že z pozice diváků si nemůžeme na nic ztěžovat. Láska a respekt k dílům, kterým vzdávají poctu, nutí začínající tvůrce držet kvalitu. Jestli chtějí nebo potřebují začít s láskyplným pastišem, nemám s tím problém. Jestli chtějí pokračovat v produkci těchto upřímných milostných dopisů svým idolům, ráda je uvidím. Jestli to znamená, že jednou přijdou i zcela nové, nepopiratelně a stoprocentně originální projekty, které však budou mít srdíčko na správném místě, nemůžu se dočkat, co bude jednou inspirovat novou generaci.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikátý si ty?

...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama