Harry Potter and the Cursed Child, první část

12. srpna 2016 v 22:45 | Turmë |  Recenze - knihy
Hned na začátku tohoto článku bych chtěla dát jasně najevo svůj vztah k Harry Potterovi. Četla jsem první tři knihy, Ohnivý pohár jsem vzdala v polovině, protože měl přes 700 stránek a mě bylo deset. Zkoušela jsem číst Fénixův řád, ale kvůli tomu, že jsem v té době byla stále mladší než hlavní hrdinové, jsem už nikdy nenavázala pevné pouto s knihami. První tři filmy mám na oficiálních hardcore VHSkách a dodnes si pamatuju, jak jsem byla na čtvrtém filmu v kině. Šla jsem na půlnoční premiéru posledního dílu v decentním kostýmu a na všechny díly napsala recenze na tento blog. Hrála jsem počítačovou hru, mám účet na Pottermore a jsem jeden z těch lidí, kteří vědí, do jaké Bradavické koleje patří (stereotypní Havraspár, fyi). Přečtu si fanfikce, podívám se na fanarty. Budu bránit český překlad anglických termínů do roztrhání těla kdykoliv před kýmkoliv (obzvlášť před Slováky). Přesto bych se neopovážila nazývat se fanouškovským termínem "Potterhead" - nemyslím si, že jsem toho hodna, jelikož se obávám, že Harry Potter se nemusí nutně vejít ani do top 5 mých oblíbených fikčních vesmíru.
Považovala jsem za nutné předem nastínit, s jakým postojem jsem přistupovala k Harry Potter and the Cursed Child. Věděla jsem, že je to připravená divadelní hra, zahlédla jsem nějaké promo-materiály, a když jsem se nachomýtla k pracovnímu scénáři, pokrčila jsem rameny a řekla si: "Eh, proč ne? Stejně nemám nic lepšího na práci.". Je tedy docela překvapivé, kolik emocí ve mně HPCC vyvolalo. A všechny nejsou pozitivní.



Nyní bych se chtěla věnovat ději hry a upozornit na některé problémy. Bude však potřeba mluvit také o velkých spoilerech. Jestli chcete scénář číst s čistou hlavou nebo jste jedním ze šťastlivců, kteří se chystají do londýnského divadla, nečtěte dál. Obě části hry se dají přečíst během odpoledne, a přestože ještě neexistuje česká verze, používaná angličtina není složitá a vše je založeno na dialozích. Nemusíte mít strach. Byli jste varováni a můžeme pokračovat.

…i když si nejsem úplně jistá, JAK pokračovat… Děj této hry je naprosto bláznivý. Je to podivný hybrid atmosféry prvních knih Harry Pottera a příběhového mechanismu Back to the Future. Objevuje se několik alternativních realit a obraceče času a všechno je wibbily-wobbly timey-wimey. Ok, alespoň se pokusím sumarizovat děj.
Hlavní postavou je (pravděpodobně) Albus Severus Potter, prostřední dítě Harryho a Ginny. První scéna je poslední scénou epilogu Relikvií smrti, kdy se Albus a jeho sestřenice Rose Weasley-Granger chystají na svůj první rok v Bradavicích. V expresu se Albus k Rosině nelibosti spřátelí se Scorpiem Malfoyem. Brzo se naplní Albusovy obavy o umístění do Zmijozelu a jeho životu ve stínu slavného otce. Ve čtvrtém ročníku (kde se děj převážně odehrává) je Albus školním outsiderem, jehož jediným přítelem je Scorpius. Když se Albus od krásné Delphi Diggory dozví o nešťastném osudu jejího bratrance Cedrica a existenci zabaveného prototypu obraceče času, rozhodne se společně se Scorpiem změnit minulost a Cedrica zachránit… Není to skvělý nápad? Co špatného by se mohlo stát? - O všem špatném, co se mohlo stát, jsou následující čtyři akty této šestihodinové hry.


To, že je tento děj klišé a navíc pitomý, můžu prominout - můžu se soustředit na postavy. To, že logickými mezerami můžete protáhnout Bradavický expres, můžu prominout - divadelní hra operuje s reálným časem, všechno se nemůže do detailů vysvětlovat. Co nemůžu prominout, je fakt, že tento děj je naprosto nemotivovaný. K cestování času se Albus má uchýlit (patrně) kvůli tomu, že má komplexy ze zaneprázdněného tatínka, kterému musí něco dokázat. Ovšem to jen hádám, protože samotný text mi k tomuto nedává žádné indikace. Hlavní scénou prvního aktu, která vede ke zmíněnému cestování v čase, je hádka mezi Albusem a Harrym, která nedává žádný smysl, a odmítám věřit, že v reálné situaci by byla tak vyhroceným konfliktem, jak je zde ukázáno. Co hůř? Harry vypadá nejen jako neschopný otec (což nedává smysl - Albus je jediný ze tří dětí, se kterým má Harry konflikty), ale i jako naprostý čurák. Omluvte moji hrubší mluvu, ale je na místě. Harryho čuráctví by se sice dalo svést na špatné fungování v krizových situacích (což zase nedává smysl - Harry vyrůstal v sérii kritických situací s občasnými fázemi klidu), ale je zde jedna specifická scéna Harryho interakce s profesorkou McGonagallovou, která mě donutila slyšitelně zalapat po dechu zhnusením. Harry Jamesi Potteře, nezajímá mě, že máš čtyřicet let a myslíš si, že se tvoje dítě chytlo špatné party. Takhle s profesorkou McGonagallovou mluvit nebudeš! Vznětlivost a impulsivní rozhodování můžu omluvit "věrností" k esenci knižního Harryho, nerespektování McGonagallové nemůže nic omluvit. Ovšem nejhorším nepochopením postavy je Cedric, který se v jedné z alternativních budoucností stane Smrtijedem. Cedric Diggory? Cedric-prefekt Mrzimoru-Diggory?! Mrzimor nikdy nevyprodukoval jediného Smrtijeda! Myslíte, že uvěřím tomu, že Cedric po jedné (!) trapné situaci přejde na stranu Voldemorta? Vždyť to nedává smysl!


Nejsou to jediné případy toho, kdy je charakter staré postav z knih podivně alternován. Hermiona je v tomto čestnou výjimkou, její vývoj odpovídá daným faktů z knihy a naznačuje progres mezi neviděnými léty. Ron se zde bohužel dočkal podobné degradace do pozice komické figurky jako ve filmech. Kdo se dočkal vykoupení, je Draco Malfoy. Páni, Harry, když už i tvůj dlouholetý rival je lepší rodič než ty, měl by si s tím něco dělat. Díky této hře se potvrdilo mnoho teorií, které měli čtenáři od první knihy. Především to, že Draco měl složitý vztah s otcem a celou dobu tiše záviděl triu jejich přátelství. Draco v této hře je tou postavou, kterou fanoušci interpretovali z původního textu.
Pocit jisté fanservice je hmatatelný v celé hře. Mnoho po dlouhá léta diskutovaný situací, dějových linek a charakterových momentů se tímto způsobem stalo kánonem. Avšak celá hra působí jako glorifikovaná fanfikce. To není nutně nic špatného, fanfikce je validní a kreativní formou psaní. Za svá léta v různých fandomech jsem přečetla desítky skvělých fanfikcí. Harry Potter and the Cursed Child není dobrou fanfikcí. Je v ní všeho moc a zároveň ničeho dost. Bylo by to snesitelnější, kdyby to byla vaše první čtená fanfikce, pokud jste však již měli s HP fanfikcí tu čest, podle hustoty klišé a fanservise jasně poznáte, že se ve skutečnosti jedná o něčí prvně psanou fanfikci. Tím někým je J. K. Rowling. Během čtení jsem si prakticky konstantně opakovala, že kdybych chtěla vidět HP fanfikci na divadelních prknech, podívám se znovu na A Very Potter Musical - ten má písničky… a méně logických mezer. Vlastně, všichni byste se možná měli podívat radši na AVPM, který je boží a je k zlosti, jak málo lidí ho zná.

Schválně jsem vám neřekla to největším a nejhloupějším odhalení, které je nyní kánonem. Tohle si zaslouží ještě jedno spoilerové varování, tímto traumatem by si měl projít každý sám, utuží to charakter. Pořád zde? Tak ať to máme z krku.

Delphi Diggory je ve skutečnosti dcera Voldemorta a Bellatrix Lestrange a její pravé jméno je stoprocentně Delphini Dark'ness Dementia Raven Riddle (ano, jsem dostatečně stará na to, abych si pamatovala My Immortal)… Pomiňme fakt, že Delphi je od začátku podezřelá postava a příšerně stereotypní manic pixie dream girl (má stříbrno-modré vlasy, cool tetování a ve svém věku 22 let flirtuje se čtrnáctiletým Albusem). Fajn, můžu uvěřit tomu, že Voldemort měl stále dostatečné charisma ze svých let coby Tom Riddle, aby někomu přišel sexuálně atraktivní i bez nosu. Můžu uvěřit tomu, že Bellatrix Lestrange byla tak zblázněná do Voldemorta, že s ním chtěla mít dítě. Ale nemůžu pochopit, proč by Voldemort, psychopat bez lidských emocí, posedlý myšlenou své vlastní nesmrtelnosti a absolutní vlády vesmíru, vůbec připustil možnosti zplození něčeho, co je pro něj v každém ohledu slabinou. Nedává to smysl! Nic z toho nedává smysl!


Jsem unavená a chce se mi brečet zoufalstvím.

Z tohoto článku si možná myslíte, že jsem HPCC naprosto nesnášena. To ale není pravda. Stejně jako divadelní hra, bude i tento článek rozdělen na dvě části. Slavnostně přísahám, že v druhé polovině této analýzy si budu stěžovat jen trochu a budu hlavně chválit. Druhou část článku můžete nalézt zde.

...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kolikátý si ty?

...

Komentáře

1 Lyra Lyra | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 12:10 | Reagovat

A já jsem se na to tak těšila... No nic, aspoň vím, že není třeba za knihu dávat těch pět stovek a počkám si hezky česky, až bude v knihovně. Článek ovšem výborný, jdu na druhou část. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama