Škola dobra a zla a postmoderní pohádka

15. července 2016 v 16:25 | Turmë |  Recenze - knihy
Nepropadejte panice. Nikdy bych nedovolila, aby posledním článkem na tomto blogu byla recenze na oscarovou tutovku, která se mi ani nějak zvlášť nelíbila. Studium si bohužel vybralo svou daň na mém volném čase i energii k psaní. Ale víte co? Dnes mám čas, náladu a dokonce i téma, které by mohlo některé z vás zajímat. Knihy, pohádky, postmodernismus - pojďme o tom popřemýšlet, protože můžeme!


(btw, probíraná kniha má obrázky)


Původně jsem si myslela, že tento článek bude standardní recenzí knihy Škola dobra a zla (The School of Good and Evil) od Somana Chainaniho. Tahle kniha není to nejlepší, co kdy budete číst. Děj sice příliš nestagnuje, je ale na můj vkus místy natahovaný (obzvlášť v posledním aktu) a zabere nějakou chvíli, že přilnete k hlavním postavám. Slabší 4 hvězdy na Goodreads, solidních 75% s potenciálem k zlepšení. Tahle kniha mě však přinutila uvažovat o větším obecnějším konceptu - vývoji pohádek.

Abych mohla pokračovat, musím krátce shrnout děj Školy dobra a zla. Následují lehké spoilery:
Příběh je soustředěn kolem dvou dívek, Sophie a Agathy, žijících ve vesnici, ze které je každé 4 roky unesena dvojice dětí do Školy dobra a zla, kde se z nich při dávce štěstí stanou hrdinové a záporáci nově vznikajících pohádek. Sophie je excentrická krásná blondýnka, která se nemůže dočkat toho, až z vesnice zmizí. Aby si zajistila místo ve Škole dobra dokonce se skamarádí s Agathou, samotářskou dívkou žijící u hřbitova, která svým zevnějškem a odtažitostí děsí všechny kromě Sophie. Obě dívky jsou opravdu uneseny, avšak neskončí tam, kde si představovaly - Agatha se ocitne ve společnosti princezen, princů a víl, Sophie mezi troly a střety. Obě jsou si jisté tím, že došlo k omylu. Je na nich, aby našly cestu ven.

Kniha obsahuje řadu motivů typického (pre-)teenagerského filmu ze školního zařízení - najdete zde sociální hierarchie spolužáků, milostné pletky, učitele dávající vágní rady do života i ředitele střežícího temné tajemství. Ráda bych se však soustředila pouze na motivy typické pro pohádkové příběhy.
Zaprvé je potřeba si uvědomit, co je typické pro pohádku klasickou. Pro verze pohádek jak je známe od bratří Grimů nebo Charlese Perraulta je charakteristická určitá schematičnost (dobro vždycky vítězí nad zlem), archetypické postavy (především ty vyvinuté v patriarchální společnosti jako odvážný princ a bezmocná princezna), napojení na folklór a především silné morální ponaučení. Morální ponaučení vyplývající z těchto pohádek je možná tím, co nejvíce vypovídá o době a společnosti, ve které tyto příběhy vznikly. Pro pohádky totiž byla vždy nejdůležitější funkcí ta výchovná. Lekce, kterou děti dostaly z příběhu, odráží postoj, který byl v dané době od mladých lidí očekáván a vyžadován. Většina nejznámějších verzí pohádek byla sepsána v 18. a 19. století a tak odráží mentalitu těchto let. Za to, že tato mentalita prodloužila svou působnost do dnešní (nebo přinejmenším ne příliš dávné) doby, je do jisté míry zodpovědný Walt Disney, jehož animované adaptace dodaly příběhům novou popularitu. Neříkám, že Disney je zdrojem veškerého zla světa, chci jen říct, že Disney byl především schopný businessman. Jako náměty pro rozrůstající se médium celovečerního animovaného filmu volil příběh z public domain. Aby se vyhnul problémy s autorskými právy, byly jeho adaptace věrné původnímu zdroji. Je do docela geniální strategii, když se nad tím zamyslíte. Vedlejším efektem bohužel byla propagace zpátečnické životní filozofii u velmi citlivé a poddajné skupiny.

Tento problém je právě jedním z motivů ve Škole dobra a zla. Jak Sophie, tak Agatha patří ke "čtenářům", okrajové menšině (prakticky ji tvoří jen ony dvě) studentů, kteří pocházejí z nepohádkového světa a nejsou potomky klasických pohádkových postav. Jejich vnímání fikčního světa je tedy na stejné úrovni, jako vnímání čtenářů Školy dobra a zla, což je skvělá vlastnost pro protagonistky - čtenáři s nimi mohou lehce soucítit. Sophie a Agatha znají pohádky, jejich schémata, archetypy i ponaučení. Rozdíl je v tom, jak s touto znalostí nakládají.
Sophie bere klasické pohádkový příběh jako svůj ideál. Pozitivem knihy je, že se snaží udržovat balanc mezi ideologiemi hlavních hrdinek, a přestože je od začátku jasné, že Sophie má být antagonistou, kniha její cíle a motivace nehaní. Sophie se snaží být pasivní princeznou, která bude zachráněna princem jen pro svou fyzickou krásu - avšak poměrně aktivním způsobem. Snaží se za každou cenu naplnit naučené schéma známého příběhu.
V jejím protikladu stojí Agatha, která by stejně jak mohla být degradována na úroveň klišé o tom, že krása vychází zevnitř. Naštěstí i zde zvolil autor originálnější cestu. Agatha zastupuje prototyp čtenáře více vhodného do postmoderní doby. Není pouhým příjemcem morální hodnot, je pro ni důležitý revizionistický přístup a snaží se hledat alternativy (sama vstupuje do pohádkového světa s názorem, že padouchové jsou často komplexnější postavy). Po celý průběh příběhu se snaží bojovat proti pohádkovým stereotypům a nalézt cestu ven. Není to tak, že by chtěla sabotovat schematický vývoj událostí, Agatha se ho odmítá vůbec zúčastnit.


Škola dobra a zla má také své ponaučení, které upozorňuje na důležitost balance mezi dobrem a zle, ať už v pohádkovém světě, nebo uvnitř každého člověka (v knize je dokonce poukázáno na to, že zlo taky občas vítězí; viz. Robin Hood - dobrá práce, kniho). Protěžováním jednoho nejsou vyřešeny všechny problémy, škatulkování charakterů omezuje schopnost poznání. Každý má právo být dobrý, zlý, komplexní, schematicky, nebo trochu od všeho. Každý má právo ovlivnit svůj příběh. Ok, to je poměrně pěkné poselství… Ale proč jsem vlastně považovala za nutné mluvit o této knize?
Škola dobra a zla je jedním z příznaku trendu v dnešní literatuře a filmu - revizionistické a satirické pohádky, pohádky v alternativních prostředích nebo době, pohádky soustředěné okolo vedlejší postavy, temná převyprávění atd. Osobně mám tento trend ráda (což doufám vyplynulo už z fakt, že o něm píšu článek), když se ale podívám na nejvíce prominentní příklady z poslední doby: Věčný příběh (s Drew Barrymore), Kouzelná romance, Alenka v říši divů (od Tima Burtona), Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, Maleficent, seriály Bylo, nebylo a Kráska a zvíře… tohle nejsou snímky cílené primárně na děti (při nejlepším můžou být některé charakterizované jako "rodinné filmy", ale stejně…). Přiznám se, že nejsem největším fanouškem dětí, ale mám k nim alespoň respekt. Což je něco, co konzumní kultura dnešní doby (která mě jistě nyní pozorně poslouchá) očividně postrádá. Z nějakého důvodu někdo rozhodl, že dětské filmy a literatura by neměly být brány tak vážně jako umění pro dospělé, že dokonce můžou být špatné, protože "je to jen pro děti". Dovolím si tvrdit, že tohle je hodně hloupá strategie… A ještě dodám něco, o řezání větvě na, které sedíme…
I přes obecnou představu - děti nejsou zas tak hloupé, a my (zodpovědní dospělí) bychom je neměli hloupými dělat tím, že je budeme za hloupé považovat. Naštěstí je tady i mnoho kreativní lidí, kteří zastávají tento názor. Z literatury bych doporučila knihu Zakletá Ella od Gail Carson Levine (která je mnohem lepší než film), pro o něco starší čtenáře pak sci-fi převyprávění pohádek Měsíční kroniky od Marissy Meyer (představte si, kdyby disneyovské princezny byly Avengers, ale ve vesmíru z Firefly…). Z animovaného médie je zde Škole dobra a zla podobná websérie Ever After High (u které je velmi jasné, že vznikla za účelem prodeje panenek, ale má překvapivě dobré nápady) nebo seriál Disney Channelu Star vs. the Forces of Evil, který právě začal svou druhou sérii (není to přímo pohádka, ale hlavní hrdinkou je princezna, takže se to počítá. Pokud máte svá vlastní doporučení, nebojte se o ně podělit.

Dokonce i odkaz pana Disneyho pořád žije v podobě druhé renesance animovaných filmů s aktivními hrdinkami a stereotypy bořícím dějem (Princezna a žabák, Brave, Tangled, Wreck-It Ralph, Frozen…) a nově vznikajících hraných verzí klasických animovaných filmů. Ano, tyto nové verze jsou jistě do určité míry vykalkulovaným nástrojem na tahání peněz z diváků. Zároveň však přestavují možnost poukázat na probíhající změny a možná poupravit zastaralou mentalitu. Loňská Popelka se sice držela své předlohy věrně, ale alespoň se jim podařilo dát nudnému princi z animáku nějaký charakter… sice na úkor aktivity samotné Popelky, ale víte co? Takhle komplexní problém nemůže být vyřešen jednoduše a přes noc, takže buďme rádi za tuhle pomalou, ale jistou změnu. A možná zkusme přispět to tohoto procesu tím, že nebudeme snižovat laťku umění, které je "jen" pro děti.


...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama