13: Setkání v Bedfordu

16. března 2011 v 15:50 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
"Tak to se neobejde bez," poví Viv a začne hledat v batohu, "gumových medvídků! Jediné cukrovinky, která se hodí na holčičí pokec, probíhajícím po pohřbu rodinného příslušníka."
"To zavání cynismem, to zaprvé. A zadruhé, co se týče nejvhodnějších cukrovinek pro holčičí pokec, máš naprosto zkreslené vnímání světa, pokud zapomeneš na marsmellow," odpovím na to a vytáhnu sáček zmíněných sladkostí ze svého batohu.
"Tak o čem si chcete povídat?" zeptá se Lucy sedajíc si na mou postel.
"Neví, ale nebojím se, že by si čtveřice holek do 25 let nenašla společné téma," řeknu.
"Tak to máme kluci, móda a kosmetika, kluci, ženské potíže a kluci…" poznamená Viv, která si přišla taky sednout na moji postel.
A když už jsme tam byly tři, přisedla si i trochu odtažitější Ruth.

"Dobrá tedy," začne Lucy, "v poslední době se nám tu začíná motat pár obstojných kousků. Co vy na to?"
"Sama jsme si všimli, ale kde máš toho do páru?" ptám se.
"Ani ten jeho mladší brácha Rich není k zahození. Vypadá dobře, hraje na kytaru, prý i skládá muziku a píše depresivní texty…"
"Takový emo pozér," shodneme se s Viv jedno hlasně.
"Co Patrik White?" nadhodí dalšího Ruth.
Neudržím se a vyprsknu smíchy: "Patrik?! Ten by měl chodit spíš s pikslou antibiotik. S tou by si určitě rozuměl."
"Jo a k tomu má pořád takový učený výraz, leze mi to na nervy, jen ho vidím."
"A co teď ten nový? Ten z Cambridgeshire. Thomas Wood."
Zamručím cosi, co vyznělo tak, že mi nestojí ani za kloudné slovo.
"No co?" nechápe moji reakci Lucy, "Popravdě bych řekla, že je to docela kus. Teda pokud to tak můžu říct, aniž by to vyznělo pedofilně," zasměje se.
"Buď v klidu," vloží se do toho Ruth, "18 mu už prý bylo. Jsi za vodou," konejší ji s úsměvem.
"Bylo by to teda supr partie. Jeho rodina prý vlastní druhé největší panství v Cambridgeshire," oznámí Lucy.
"Jen druhé největší?" zeptám se s ironickým podtónem.
"Sarkasmus není moc na místě. Ten kluk podědí šlechtický titul a většinu času má celé panství pod svojí kontrolou. Jeho rodiče pořád někde cestují, věčně nejsou doma (to má asi se Samem společné), a tak vlastně žije jen se svou babičkou. Ta byla kamarádka vaší pratety a vašich prarodičů, proto se měl někdo od nich dnes dostavit - asi něco zdědili," osvětlí nám situaci Lucy.
"Tu bábrli na krku mu ale nezávidím. Prý je děsná čarodějnice," komentuje to Ruth.
"Myslím, že máme jasno, o koho se letos Melanie a Evelyn poperou. Ty holky jsou posedlé "vhodnými" vztahy. Udělaly by všechno, jen aby mohli říkat, že jsou přítelkyně toho a toho. Jestli letos jedna z nich klofne Sama a ta druhá mladého Wooda, budou štěstím bez sebe," shrne to černovlasá pokojská.
"Nebojte, to já je zase vrátím k sobě. Teda aspoň tu, která půjde po Samovi," zamumlá si pro sebe Viv a já jí můžu jen držet palce.
Druhý den byl naplánován odjezd Vivienneiných bratrů zpět do Států. Měli totiž naplánovaný nějaký skautský tábor či co, tudíž bylo nutné, aby nás opustili tak brzo. Následovalo pár desítek minut srdceryvného loučení, pak už jsme jejich kufry naložili do taxi, usadili je na sedadla a sedli si k nim. Chtěly jsme se totiž svést do Bedfordu. Kvůli naprosté nepřipravenosti mé garderoby na zdejší prostředí se mě sestřenka Viv rozhodla vzít na nákupy.
Hodinu nebo dvě jsme tak bloumaly po městě, občas vklouzli do nějakého butiku, žádné vzrůšo. Pak se ve mně projevila moje závislost na pokrývkách krku. Ta s sebou totiž přináší i několik výhod, třeba okamžitou detekci kvalitní šály v dohledu. Rozhlídla jsem se kolem. BUM! - Támhle je. Přímo v támhle té výloze. Jdu se podívat blíž, přejdu silnici a vkročím na chodník.
A připletu se někomu do cesty: "Jé, pardon, omlouvám se."
"Nic se… nestalo. Svět je malý, nemyslíte, slečno Doyle?" řekne onen postižený.
"Arthie! Dobrý den," pozdravím svého starého známého inspektora v baloňáku.
"Kde se tady berete?"
"Rodinná tragédie. Co tady děláte vy?"
"Vzpomínáte, když jste odjížděla z Paříže, dal jsem zrovna výpověď. Přijel jsem do Anglie a se svým známým jsme si založili detektivní kancelář v Londýně. Do Bedfordu jsem přijel navštívit známé, které jsem se od svého odjezdu do Francie neviděl. Zrovna k nim jdu."
"Takže detektivní kancelář? To mám radost, pro četníky vás byla škoda, inspektore. Teda teď už bych měla říkat detektive, co? Mimochodem, chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat za ty boty, které jste mi daroval."
"Byl to váš honorář. Za vaši pomoct tenkrát v Paříži."
"Tenkrát - to zní tak strašně staře a moudře. A při tom to není ani měsíc."
"Hodně věcí se změnilo, za tak krátkou dobu."
"Hm," zamručím místo souhlasu, "každopádně jsem ráda, že jsem vás viděla i za příjemnějších okolností, než tomu bylo doposud, Arthie. Pokud byste měl tyto následující tři dny cestu kolem WorthWool Abbey, můžete mě přijet navštívit."
"Děkuji, i když bohužel asi nebudu mít to štěstí. Ale taky jsem vás rád viděl. Užijte si zbytek prázdnin."
"Mějte se a nashledanou."
Páni - Arthie McTall. Kdo by řekl, že potom všem budu mít takovou radost ze setkání s člověkem, který mi moje největší traumata může připomenout nejvíce? Řekla bych, že i přesto (nebo právě proto - koneckonců mi přece zachránil život) ho vždycky ráda uvidím. Neznám ho sice tak dlouho jako Viv, ani tak dobře jako Jenny. Je o devět let starší a nemáme v podstatě ani nic moc společného, ale klidně bych toho irčounského dlouhána označila za svého přítele. Za normálních okolností, bych se s ním asi nikdy nesetkala, takže je asi dobře, že to dopadlo "takhle". Získané přátelství je alespoň nějakou kompenzací za těch několik traumatických zážitků.
"Kdo to by?" zeptá se Viv, když konečně přejde za mnou.
"Jeden starý přítel," odpovím a trochu si povzdychnu: "No nic, měli bychom pokračovat v krasojízdě," popadnu ji za ruku a odtáhnu do odchodu, kde si chci koupit tu "zpropadenou" šálu.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolikátý si ty?

...

Komentáře

1 Viktor Viktor | E-mail | Web | 1. října 2011 v 22:42 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama