10: Ráno moudřejší večera

27. října 2010 v 15:20 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
Auto sviští po hrbolaté cestě. Drkocání vozu má na mě bohužel dost uspávající účinek - nedivte se, moc jsem toho za tyhle dva dny nenaspala (časový posun nemůžu počítat - s tím už po těch letech problém nemám). Docela se těším, až s sebou budu moc švihnout o postel. O tu úžasnou postel s nebesy.
Naneštěstí pro mě má Viv zrovna povídavou a nevypadá to na brzký konec. Ach jo.
Jakmile dorazíme domů, těžkopádně se snažím dostat své nasycené břicho (a ostatní části těla) do patra. Poté, co se mi to s vypětím všech sil podaří, rozloučím se se zbytkem rodiny a společně s Viv zamíříme do našeho pokoje. Je sice teprve něco málo po osmé hodině, ale jak jsem říkala, jsem dost utahaná. Počítám, že chvíli budu s Vivienne kafrat o životě a podobně a pak už půjdu do hajan. Ovšem když otevřu dveře, uvidím něco, co mi trochu naruší plány.

"Promiňte, slečno, moc se vám omlouvám. Bohužel váš pokoj ještě není zcela připraven,"oznámí mi jedna z dvojice místních pokojských, "Ještě jednou se hluboce omlouváme."
"Dobrá, zaprvé - Když mi zalezete ještě víc do zadku, budete v žaludku. A zadruhé - Jaké je vaše jméno, slečno?"
"Ehm… Lucy. Lucy Stealová."poví mladá žena s tmavými vlasy.
"Ok, Lucy Stealová, bude vám asi něco přes dvacet let, co?"
"24."
"Bezva, takže jsem se chtěla zeptat, jestli vám nepřijde trošičku divné vykat 16tiletému soplovi jako jsem já."
"Je to moje práce - chovat se uctivě k všem členům rodiny Doyleových a plnit jejich přání."
"Fajn, měla bych jedno přání: Co kdybychom si tikaly? Já jsem Christine, ale říkají mi Christin."nastavím k ní pravici.
"Těší mě Lucy,"usměje se.
"Vypadá to, že máte s tvou kámoškou ještě dost práce. Chcete pomoct?"
Vtom se ozve i druhá dívka, která si do té doby hleděla svého (a nenápadně poslouchala, co to valím za kódy, samozřejmě:)): "Jasně, to by bylo milé."
Lucy se na ní prudce otočí, ale dostane se jí jen výrazu "No co jako?".
"Tak fajn,"povím, "Viv, mohla bys mi s něčím píchnout?"zavolám do dveří uprostřed stěny oddělující naše poloviny pokoje.
Viv není žádný snob, a tak při povlékání peřin neohrnuje nos. A vlastně všechny čtyři si u toho pěkně babsky pokecáme.
"Teda, o Vivienne už vím, že je hodná, ale u tebe jsem to moc nečekala. Doufám, že se neurazíš, ale když jsem o tobě prvně slyšela…"obrátí se na mě druhá dívka, jejíž jméno je Ruth.
"Co jsi o mě slyšela?"zeptám se zvědavě.
"No, o tom jak celá vaše rodiny žije. Už jsi toho tolik viděla. Člověk by řekl, že budeš přechytřelá, povýšená, ukecaná…"
"Ou - a já jsem zatím hloupoučká, podřadná a tichá."poušklíbnu se.
Práce nám jde pěkně od ruky, takže je za chvíli hotova. Já s sebou můžu konečně praštit do postele. Do té úžasné postele s nebesy. Všude okolo je klid a jen měsíční svit mi nedá spát. A pak mi něco dojde: "Hej, Viv?"
"Hm…"ozve se ospalé zamručení.
"Je ticho."
"Jo, no a?"
"Svítí měsíc a je ticho."
"K věci, prosím."
"Kde je ta dědova koule chlupů se smutnýma očima. Kde je Shakespeare (to je teda jméno pro psa)?"konečně položím otázku.
"Jo, chudinka Shakes…"
"…co? Je mrtvej?!"řeknu s trochou strachu (psi sice nejsou mé nejoblíbenější zvířata, ale se Shakespearem jsem vyrůstala - mluví ze mě nostalgie) v hlase.
"Hůř - včera ho odvezli na veterinu. To víš - sterilizace."
"Ježiš - to jsem fakt nepotřebovala slyšet."
"Tak ses neměla ptát,"poví Viv rozmrzele, "sladké sny."
"Jo, tak to určitě."převalím se na druhý bok, aby mi měsíc nerušil spaní.

Anglické noci jsou chladné. A anglická rána jak by smet. Proto, když skrz celou dobu otevřené spojující dveře vidím Vivienne, jak obléká už šestý pár ponožek, rozhodnu se už dále nesetrvávat v mém lehkém letním pyžamu. Raději se obě rychle oblečeme a pádíme do Ranního salónku. Salónku s klavírem a krbem. Díky tomu příjemnému teplu, brzy opět cítím prsty u nohou.
Najednou se ozve zvuk otevírajících se hlavních dveří a do domu vstoupí pan Brown. Za sebou vleče na vodítku cosi, co před 10 lety bylo chlupatá štěněčí koule. Dnes je to důstojně sedící zlatý retrívr se stále stejně smutnýma očima. Takový pohled ve mně hned projeví soucit: "Ou - chudáčku náš vykastrovanej."
"Sterilizovanej - kdyby byl vykastrovanej, něco by mu už navěky chybělo."opraví mě Viv.
Původně jsem se chtěla ještě na chvíli podívat do místní "slavné" knihovny, ale bohužel vzniklí hluk způsobený návratem domácího mazlíčka a příchodem věčně rozladěné kuchařky paní Bergerové, je už celý dům na nohou a všichni se scházejí ke společné snídani. Snad se tam stihnu mrknout po pohřbu tety Agnes, který by měl začít probíhat už za pár hodin.
"Sice nemám ráda smuteční obřady, ale myslím, že tohle bude "fajn" pohřeb - pěkně venku, v parku, slunce svítí, jen kdyby nebyla taková zima. Asi bych si měla vzít kabát."takové myšlenky se mi honí hlavou, zatím co má lžička rozbíjí skořápku vejce na měkko a okolo řinčí příbory a cinkají skleničky.

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama