07: Šálek čaje?

22. září 2010 v 17:25 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
"Vivienne?!"nevěřícně opakuju.
"Christine?! Jsi to vážně ty?"zeptá se vysoká, štíhlá, mladá dívka s dlouhými oříškovými vlasy.
"Tak teď nevím, jsem to vážně já?"zmateně se ptám se sama sebe.
Dívka se na mě nechápavě podívá: "Jak to, že nevíš? Tak si to ty?"
"Kdo se ptá?"
Vivienne se usměje a obejme mě: "Jsi to ty?"
"Páni! Vypadáš jako modelka. Vlasy, make-up, hadry, všechno. Doufám, že se ségra a sestřenka z matčiny strany Nessa neurazí, ale myslím, že tě můžu oficiálně prohlásit za svou nejhezčí příbuznou."
Viv se začervená: "Nechval den před večerem. Pokud vím, ještě si neviděla Melanii. Musím uznat, že ona taky nevypadá nejhůř. Stejně jako ty. Působíš vyspěle. A přitom tak, doufám, že tě to neurazí, tak nezodpovědně."
Přehodím nohy ven přes okraj vany: "Jo, to dělají ty vlasy."povím, když konečně vylezu,
"Takže, ty si má "spolubydlící" ve Twins room na tenhle týden?"

"Ano, už to tak bude. A vlastně se tu zdržím o trochu déle než na týden. Zůstanu tu celý tento školní rok - vybrali mě jako výměnného studenta."
"Tý jo, to je fajn. Gratuluju."blahopřeju jí.
"No, paní Harrisová říkala, že tě poslala se "vhodněji" obléknout a upravit, ale jak vidím, asi jsi měla důležitější věci k dělání. Nechci kárat, ale dole už na tebe čekaní. Takže pohyb!"
"Rozkaz."vyběhnu z koupelny a kufrů pohozených v rohu místnosti začnu dolovat čisté džíny a nějaké triko. Tak si ještě umyju obličej a rychle vyčešu bláto z vlasů. Nevypadá to sice nějak úchvatně, ale aspoň jsem se zbavila toho bezdomoveckého stylu.
Vivienne mě pak doprovodí do Pánského salónku, kde mě už očekává zbytek rodiny. Všechny je zastihneme u paní Harrisovou slibovaného čaje. To je ale pohled, kdybys jste to tak mohli vidět. Sedí okolo konferenčního stolku, všechny paty sražené k sobě, plkají o dostizích, simultánně usrkávají čaj z porcelánového servisu s přírodními motivy a s malíčky drženými vzhůru přesně v předepsaném úhlu. Působí to tak chladně elegantně a zároveň i tak komicky snobsky až se mi chce začít jízlivě smát.
V kontrastu s tímto, pokojem občas hyperaktivně prosviští dvojce asi desetiletých chlapců - to musí být bratranci Ted a Ned, bratři Vivienne.
Viv si uhlazeně odkašle, aby upozornila na naši přítomnost. Oči všech přítomných se zvednou a ostře zamíří na moji maličkost.
První, kdo překoná překvapení a je schopen promluvit je dědeček William: "No to se podívejme, jaký příjemný šok. Takové mám obzvlášť rád - ty mi nezpůsobují srdeční příhody. "usměje se a projde celým salónkem až k nám, "Ukaž se, Christine, vyrostla si. Jsi podobná otci a přitom jsi je z tebe půvabná mladá dívka."poví s trochou pýchy v hlase.
"Ale i tak je oproti ostatním z rodiny skrček. Výšku rozhodně zdědila z matčiny strany."řekne pohrdavě strýc Bill - já věděla, proč jsem ho už jako dítě nemusela. Sice má pravdu, že v Paříži jsem s výškou 168 cm mohla lépe "zapadnout" než tady, kdy ničí výška neklesá po 170, ale opravdu to nemusel konstatovat, tak povýšeně.
A pak se ještě obrátil na svou prostoduchou ženušku: "Jistě se mnou souhlasíš, viď, drahoušku."
Tetička se jen hloupě zachichotá a popostrčí Melanii, aby šla za mnou. Melanie se značným odporem přistoupí blíž a prohodí pár frází jako: "Je tak milé tě opět vidět." nebo "Jsem tak ráda, že jsi tady.", ale ani jedno není při jejím výrazu uvěřitelné. Tak k nám přistoupí další dvě, pro mě neznámé, dívky a teta Nancy.
Straší z nich, brunetce v značkových jistě drahých šatech, je okolo dvaceti, třiceti a vyhlíží jako Nancyna známá. Představí se mi jako Sabrina Priceová, bývalá spolužačka tety Nancy a dcera nejbližších přátel pratety Agnes.
A druhá, mladší, je v našem věku a je typově velmi podobná Melanii. Stejný styl líčení i účesu, téměř identický odstín plavých vlasů, až si říkám, kdo po kom opakuje. Po chvíli usuzuji, že opičit se bude nejspíš Mel, protože Evelyn Cook, jak se mi představí, působí velice mile, graciézně a nenuceně ve společenských aktivitách. V kolektivu se pohybuje jako ryba ve vodě, hází úsměvy do všech stran a všeobecně budí daleko příjemnější dojem než Mel a celá její rodinná větev. I slečna Sabrina je, v porovnání s nyní nezvykle tichou tetičkou Nancy, o poznání "odvazovější". Byla bych ale nadutost sama, kdybych si nevšimla, že její živá nálada je způsobena hlavně množstvím brandy, které za odpoledne vypila. Nepomyslela bych, že ona a Nancy by mohli být stejně staré. Sabrině bych tipla i o deset let víc.
Když je ukončena fáze vítání a seznamování najde si mě i prozatím trochu pasivní babička Charlotta. Vezme mě okolo ramen a vede mě zpět do haly ke schodišti s tím, že mi chce představit místní personál. Babička je v kontrastu se strýcem Billem a tetou Nancy velmi šarmantní a přívětivá, jako pravá dáma. Proto své zaměstnance nenazývá služebnictvem ale personálem.
Ve vchodové hale je už seřazen zástup čítající starého pana Browna, majordomuse, buclatou paní Harrisovou, hlavní hospodyni, neméně buclatou, ale o mnoho nepříjemnější kuchařku paní Bergerovou, dvojici usmívajících se služebných a Petera, mladého kluka pro všechno od zahradníka až po šoféra.
Poté co mě posadí k šálku čaje, zkusím se nenápadně zeptat paní Harrisové, zda by nebylo i trochu kafe, ale dočkám se jen jejího nepříznivého a mírně peskujícího pohledu. Mezi řečí se od Sama, který po záchraně celistvosti všech mých údů na WorthWoolu strávil odpoledne, dozvím taky to, že naší rodině se na dnešní večer dostalo pozvání na společenskou večeři k Johnsonovým do Wrest Parku - a že já jsem taky samozřejmě zvaná. Tato informace mě zaskočí víc než čaj v mém hrdle, jednat proto, že už za pár hodin budu vržena do stejného kolotoče zkoumavých pohledů a vyčítavých připomínek jako před chvíli, a jednat proto, že pochybuju o vhodnosti jediných riflových kalhot, kterými momentálně disponuju, jako předepsaného úboru.

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama