06: Jako malé dítě

8. září 2010 v 23:00 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
"Vítej "doma", Christine."řekne Sam s úctou k WorthWoolu v hlase.
Zasyčím a otřesu se zimou: "Je na WorthWool ještě pořád krb?"zeptám se.
"Pokud vím, tak tam vždy byly dva."
"Fantastické. Dáme si závod k domu? Jako za starých časů."
Sam si posune brýle blíž k očím: "Nemyslíš, že jsme na už trochu staří?"
"Ne,"odpovím nekompromisně, "spíš myslím, že máme poslední šanci. A říkám si, proč ji nevyužít."usměju se.
A jelikož se i Sam zatvářil přesvědčeně, prostým "Teď!" odstartuju. Ovšem našemu stylu běhu se závod dá říkat jen velmi těžko. Každý totiž za sebou táhne jedno z mých zavazadel, které nám úspěšně brání v rychlejším pohybu než je velmi svižná chůze.
Společně vyjdeme schody k vchodovým dveřím. Sam zmáčkne zvonek a já přilepím obličej ke skleněné výplni v naději, že třeba něco/někoho uvidím. Bohužel kromě siluety blížící se postavy nejsem schopna vidět nic.

Vtom ale ta přibližující se silueta otevře dveře tak prudce, že skoro nestačím uhnout.
"Pane Browne,"povím směrem k starému muži v šedém obleku, "vy jste se ale vůbec nezměnil."vychrlím na něj familiérně.
Po chvíli, kdy pan Brown, rodinný majordomus, překoná prvotní šok a ujasní si souvislosti, odvětí:"Slečno Doyleová, je mnou "smutnou" povinností konstatovat, že vy taky ne."ušklíbne se. Nemyslí to zle, a proto se taky neurážím.
"Ale no tak, snad vás to nemrzí. Mě kupříkladu těší, že je zde vše při starém."
Vstoupíme dovnitř. Páni - teplíčko:). Začíná opět cítit své promrzlé končetiny.
"Dochvilnost je, jak se říká, výsadou králů a tato vaše vlastnost vás jistě šlechtí, ale nemyslíte si, že příjezd den předem je přece jen trochu přehnaný."rýpne si Brown, když opět zavře dveře, "Ani váš pokoj ještě není zcela připraven."
"To je v klidu - vyspím se na gauči."pokusím se o vtip.
"Tak to jen přes mou mrtvolu,"ozve se ze schodiště, "žádný host v "mém" domě nebude spát na pohovce."
"Paní Harrisová,"přihrnu se k boubelaté postavě, jen co úplně sestoupí ze schodů, a obejmu ji.
Po chvilce mě ale od sebe kousek poodstrčí: "Božínku, dítě, jsi celá mokrá a špinavá od bláta. A já už si myslela, že se tu objeví mladá dáma. Ale jak vidím, ke své vizáži máte stále stejný přístup."pak se otočí na Sama a pana Brown, "Už tehdy před lety jsem po téhle dívce prala víc než po všech ostatních obyvatelích tohoto stavení dohromady. Byla tak zvědavá - musela vždy prozkoumat každou skulinku vevnitř i venku a pokaždé se dokázala dokonale ušpinit."
"Nechápu, že i když se na mě teď díváte, pořád si myslíte, že máte používat minulý čas."
"Děvče, měla byste si vzít příklad ze své sestry a sestřenic."pokárá mě.
"Když už jsme u toho příbuzenstva, je tu nějak ticho. Kde jsou všichni?"
"Pan a paní Doyleovi, slečna Nancy, slečna Melanie a její přítelkyně slečna Evelyn, slečna Vivienne a její oba bratři (které se taky rodiče poslali bez dohledu, mimochodem) a slečna Priceová, která byla taky pozvána na pohřeb, se jeli podívat do Bedfordu. Máte jediné štěstí, že vás TAKHLE neuvidí. Navrhuju, abyste si ve své koupelně dala koupel a převlékla se do nějakých sušších šatů. A já zatím uvařím tady mladému pánu šálek čaje."pokyne hlavou na Sama.
Myšlenka na teplou vodu a čisté oblečení se mi ani trochu neprotiví, takže popadnu kufr a svižně zdolám schodiště. Na podestě se ještě otočím: "Jen pro zajímavost, kde je ta MOJE koupelna?"
"Budete v "Dvojčecím pokoji", to je ta velká ložnice, rozdělena a dva pokoje. Jsou to ty velké pravé dveře před vámi."
"Děkuju."
Přistoupí k pravým dvoukřídlým dveřím, jejichž levé "dvojče" vede do druhé poloviny místnosti. Vezmu za kliku a otevřu je dovnitř…
ACH MŮJ BOŽE! - tohle je nádhera, je moje první myšlenka, když se octnu v svém dočasném pokojíku. Ty překrásné tapety, elegantní okna s výhledem do zahrady, ten starodávný, ale přesto krásný nábytek, vysoké stropy a PÁNI - spím na posteli s nebesy. Je to jako v romantické (myslím tím romantismus, ne romanci) pohádce. Tak jo, konec snění. Vždycky jsem chtěla zkusit skákat po dvojlůžku:). A opět se sama sebe ptám, proč takovou příležitost nevyužít? A opět mi odpověď "Je to infantilní." nepřijde jako dostačující. Svleču zmoklý kabát i šálu a mokré ponožky a oblečení letí společně se zavazadly do kouta.
Po asi pětiminutovém skákání se mi už slušně motá hlava, a tak vysmátá padnu na postel. Když pocítím, že mé prsty na nohou jsou velmi studené, vzpomenu si na svůj prvotní záměr. Přesunu se tedy do koupelny, která je "přilepená" k boku místnosti a která je za dveřmi vedle postele.
ACH MŮJ BOŽE - ano, znova je to moje první myšlenka. Tady je vana. Opravdová vana. Víte, v bytě v NYC máme jen takového hybrida mezi vanou a sprchou, kde ani nemůžete pořádně natáhnout nohy. A tohle je skoro jako zahradní vířivka.
Prostě tomu (i když fakt netuším, co "to" je) neodolám a vlezu do vany i oblečená. Prostě jen neotočím kohoutkem, nezapnu vodu a pouze tam tak sedím, dívám se z okna proti mně do zahrady a debilně se usmívám. Ale věřte mi, je to debilní ale naprosto spokojený úsměv. Pak zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Je to vážně pravda? Jsem opravdu tady. Tady se musí žít jako na zámku. Říkám vám, těchto několik dnů mého života bude k nesnesení senzační. Tak jsem se zabrala do přemýšlení, že jsem málem usnula. Tak jo - úplně usnula.
"Co to tady děláš?"je věta, co mě probudí, ovšem nedonutí mě otevřít oči.
"Já jsem ve vaně."blaženě si prozpěvuju se stále přítomným pitomým úsměvem na rtech.
Ale počkat! Kdo mě to vlastně budí? Otevřu oči: "Vivienne!

...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama