04: Sorry, moje chyba.

25. srpna 2010 v 18:10 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
Mých posledních 17 hodin v NYC probíhalo asi nějak takto:
Poté, co jsem se vrátila z Grey´s Bar, na mě doma čekala "večeře" (uznejte, že studený hambáč z Mekáče si uvozovky zaslouží). Ale nějak nemám hlad. Začíná se mi stahovat žaludek - ten pocit mám vždycky, když jsem nervózní nebo když mám blbou náladu. Teda blbou, jsem samo ráda, že zase uvidím dědu a babi Doyleovi, ale… Ale je mi docela líto, že se doma ani neohřeju. A pak je tady ta věc s Jimmym a mým momentálním odporem k jedincům opačného pohlaví, kvůli které si říkám, že možnost na chvíli vypadnout je docela fajn. A vlastně o co jde. Zkrátka na chvíli vyměním Bedford St. za Bedfordshire - v podstatě jen vyměním postele.

Nad tímhle bych dokázala dumat a vymýšlet pro a proti klidně i dalších několik hodin, kdyby do mého pokoje nevpadla máma s nabídkou: "Máš čas? Táta musel ještě pro něco do musea. Co takhle dámská jízda - půjčila jsem filmy s Fredem Astairem."
Ani se neptám jaké, stejně jsem každý viděla nejmíň pětkrát. Ale Fred Astaire je mamčina srdcová záležitost, miluje jeho filmy. A já miluju, když se pokouší napodobit viděné taneční kreace. Proto odpovím něco ve smyslu, jakou příchuť popcornu mám udělat.
Během maratónu tanečních filmů se večer rychle promění v pozdní noc. Mámu kromě pohybové aktivity zmůže i břicho plné máslových pukanců a to tak silně, že usne na gauči. Než se tiše odplížím do své ložnice, přikryju ji teplou dekou.
Snažím se usnout, ale jaksi v tom nejsem úspěšná. Myslím, že v tom má prsty den litr a 2 deci koly, co jsem za dnešek vypila. Anebo ten můj stažený žaludek. Vzpomínám si, že v tom dopise se psalo, že by se měl z každé rodiny dostavit, alespoň jeden člen. Což znamená, že zítra se znovu setkám s lidmi, které jsem neviděla skoro deset let. Není to divné - jak moc se asi změnili. Je strýc Bill pořád tak upjatý a je jeho žena Helen pořád taková snobka? Co sestřenka Melanie, je pořád stejný rozmazlený jedináček? Je teta Nancy stejně protivná jako v pubertě, kterou tenkrát prožívala? Co jejich hospodyně, paní Harrisová, žije ještě vůbec? Je babička furt stejný blázen do zahradničení? Vypráví děda ještě ty své ujeté historky z mládí? Pak jsou tu ještě strýc Ben - počítačový magnát a tak trochu milionář (ale rozhodně nezpychl) a jeho "exotická" manželka Kateřina (pochází totiž ze střední Evropy - mám pocit, že z Česka, ale nevím to jistě) a jejich děti - mladší synové, dvojčata Ned a Ted (když jsem viděla naposled sotva uměli chodit) a jejich starší dcera Vivienne. Na tu se těším nejvíc, v době našeho pobytu na WorthWoolu jsme byly nejlepší kamarádky. Bylo to hlavně proto, že byla v podstatě jediná holka v mém věku (pokud teda nepočítám tehdy hodně namyšlenou Melanii), která mě znala déle než pár týdnů, nanejvýš měsíců - to víte, když máte za rodiče bláznivé cestovatele, udělat si dobré kámoše je dost obtížné. Ale zase na druhou stranu mám po celém světě stovky známých - to taky není špatné. Jak tak přemýšlím… - A tu někde jsem usnula.
Probudí mě oslušující rána. Co se děje? Vyskočím z postele a peláším se mrknout z okna. No jasně, nehoda. Nic vážného - 2 borci v autíčkách tatíčků se trochu trkli na křižovatce a teď tam na sebe řvou jako na lesy.
"Zavřete laskavě chlebárny, jsou tři ráno!"zařvu na ně rozmrzele. Rázně zavřu okno a praštím sebou o postel. Kolik mi to dalo práce usnout a potom se vyspím ani ne dvě hodiny. Jelikož se mi už asi opravdu nepodaří zabrat, rozhodnu se dělat alespoň něco užitečného. Nejdřív popadnu noťas, roztřídím tam nějaké fotky a pak ho i se svým fotoaparátem zabalím na cestu.
Mohla bych taky udělat snídani. Tam moje včerejší měla úspěch, i když byla kupovaná.
"Omeletu přece zvládnu."pomyslím si a přitom zapomenu na to, že dokážu zkazit i polévku ze sáčku. Potom, co seškrabuju třetí černé vejce z pánve, si vzpomenu:). Takže raději zavolám donášku do domu. Čísla na všechny v okolí jsou naštěstí na lednici, protože kuchařské (ne)schopnosti jsem zdědila po obou rodičích. Jelikož je to mé poslední newyorské jídlo (obědvat budu až v letadle) pěkně se rozšoupnu.
Snídaně zmizí ze stolu stejně rychle, jako já zmizím ze Států. Na letišti ještě smskuju s Jenny a Amandou. Nasednu do letadla a za slabých pět hodin jsem v Londýně. Jsem sice šíleně vyčerpaná, ale nehledě na to neúnavně fotografuju místní pamětihodnosti - no, co bych to byla za cestovatele, kdybych si nevyfotila Big Ben, Westminsterský palác, Tower Bridge, Londýnské oko…
Když mi po víc než hodině dojdou síly a paměťová karta, je na čase konečně vyrazit na WorthWool Abbey. Najít v Londýně taxi je ale trochu složitější. Jsem zvyklá ohlížet se po výrazně žlutých autech, žel teď hledám černé nenápadné vozidlo. Naštěstí natrefím na párek ochotných Londýňanů, kteří mi ukážou cestu k nejbližšímu taxistanovišti. Už ho mám na dohled, když se překvapivě zpustí liják. Nad hlavou si přidržím sako, které jsem do té domy měla v ruce. Lidé v mém okolí se na volné taxíky sesypávají jako vosy na med. Přidám do kroku. Ou skvěle, jedno volné auto stojí přímě proti mně.
Když se snažím vzít za kliku dveří, setká se moje ruka s jinou. Tahle ruka vyčnívá z mokrého rukávu blejzru moderního tmavě modrého obleku. Podél ruky vedu pohled až k tváři jejího vlastníka, jímž je elegantní chlapec, ne o moc starší než já. Se zájmem si ho prohlédnu. Má temně zelené až skoro hnědé oči a rozcuchané černé vlasy, které moc nesedí k jeho oblečení.
"Promiňte, slečno,"přeruší chvíli ticha, "velmi spěchám a…"
"Á to je náhodička, já také."skočím mu do řeči. Přece si jen tak nenechám vzít jediné taxi široko daleko, zvlášť když déšť začíná sílit.
"Nechci působit domýšlivě, ale myslím, že mé povinnosti jsou důležitější než záležitosti mladé turistky."
"Ještě štěstí, že jste mě na to upozornil. Na mě totiž lidé, kteří letmým pohledem posuzují důležitost zájmů druhých, většinou působí domýšlivě. A proč myslíte, že jsem turistka."
Pohledem mě sjede od spodu až nahoru a lehce se usměje: "No… Zdejší jistě nejste."
"To máte teda pravdu. Kdybych byla zdejší asi bych… Ou páni, není to támhle Elton John?!"ukážu prstem.
Když se ten kluk otočí tím směrem, na nic nečekám, popadnu kufr, nasednu do auta a zavřu dveře. Mladík se překvapeně obrátí za zvukem zabouchnutí.
"Jejda, asi jsem se spletla. Moje chyba."jízlivě se na něho usměju, pak se otočím na řidiče: "WorthWool Abbey, Bedfordshire, prosím."
Jakmile se taxi rozjede, ještě tomu chlapci provokativně mávám. Řidič se zatváří káravě: "To od vás nebylo pěkné."
"On to přežije. Je přece zdejší a má jistě haldy těch nejdůležitějších povinností. Nebude vám vadit, když si teď na chvíli zdřímnu? Jen mě, prosím, probuďte, až budeme na místě."
Šofér přikývne a já se můžu konečně nerušeně vyspat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama