02: and today

11. srpna 2010 v 18:16 | Turmë |  Stará dobrá Anglie
"Dobré ráno, sušenko."ozve se ve dveřích mého pokoje.
Panebože - to je táta. Nejsem si opravdu jistá, v jakém stavu jsem se dostala domů. Ví rodiče, že mám kocovinu? A pokud ne, měla bych zatloukat? Co je to s tebou, sakra? Pokud to neví, jasně, že bych měla zatloukat. Chodíš na základku, či co - takovéhle věci už bys měla vědět, našeptává mi hlas s "odvrácené" strany mé duše.
Posadím se na postel: "Ahoj, tati. Děje se něco?"
"Vůbec né. Všechno je v naprostém pořádku. Tvá matka i já právě sedíme v obýváku a čteme zprávy ze střední Asie v Timesech, na snídani je pizza od večeře a ty máš zaracha tak plus-mínus na vždy."oznámí a úsměvem zase odejde.
Takže na první otázku už jsem dostala poměrně jasnou odpověď. No do prdele. Rukama si zakryju obličej (denní světlo mi zrovna teď nedělá dvakrát dobře) a znovu s sebou praštím na postel.

Trvá ještě dlouhou chvíli, než se odvážím vstoupit do obýváku. Máma sedí na pohovce, nohy do tureckého sedu a v rukou drží noviny. Táta sedí u jídelního stoku a baští včerejší Hawai.
"Ranko, koláčku."poví klidně máma, aniž odloží noviny. Mí rodiče mají děsný zlozvyk - svým dětem vymýšlí přezdívky podle jídla. Naštěstí jsem vyfasovala sladké pečivo. Lenny zase slané a chudák Michèle dezerty. Koblížek nebo muffinek se ještě dá vydržet, ale nevím, jak by bylo vám, kdyby vás oslovovali "štrúdlíčku". Děs!
"Doufám, že sis z Francie dovezla i pár pohledů. Cesťáček už na tebe čeká."ukáže na protější stěnu. V normálních rodinách je naproti gauče obvykle telka. U nás ale obývacímu pokoji vévodí kufry "Cesťáčky". Znáte takové ty tvrdé klasické kufry, na které si lidé lepili pohledy, aby se pochválili, kde všude už byli? Našim se to zdálo jako pěkná dekorace do bytu. Asi předpokládali, že po nich zdědíme toulavé boty, takže pořídili další 3 pro nás. K mé smůle mi tehdy bylo pět, takže nyní my už velikost kufříku nestačí.
"Asi si budu muset koupit větší. Už se mi sem asi moc pohledů nevleze."konstatuju.
Máma zvedne pohled od novin: "Snad nepředpokládáš, že v dohledné době někam pojedeš. Potom, co se stalo v Paříži. A potom včerejšku. Víš, jak bychom se o tebe báli?"
"Pokud jde o ten včerejšek, tak se chci hrozně omluvit. Já jen…"
"Ses opila, to je toho. Když si představím, co já dělala v tvém věku - panebože, byla jsem jen o dva roky starší a už jsem čekala Lennyho. Myslíš, že my jsme se nikdy neztřískali. Nechápu, jak jsme u toho všeho stihli ještě vystudovat univerzitu."otočí se na tátu.
Jsem překvapena, že se nezlobí.
"Ale chci, abys věděla, že jsi udělala chybu. To cos udělala, nebylo správné, chci, aby sis to uvědomila. Takže dostaneš trest. Jde tady o princip. Chápeš to, že ano?"
Kývnu.
"Tudíž až odletíme s tatínkem do západního Tibetu, ty budeš každý den přesně v 19:00 doma. Paní Figginsová z 1. patra tě bude tak trochu hlídat. Mimochodem měla by ses jí jít taky omluvit - včera jsi jí pozvracela rohožku."
"Zadrž, zadrž, vy se chystáte do západního Tibetu? Teď jste se vrátili z Karibiku."
Táta se zvedne ze židle, začne nosit nádobí do dřezu a mezitím vysvětluje: "Ale to bylo soukromě - tohle je pracovní. Dostali jsme trochu naléhavý e-mail, prý tam nedávno objevili velké množství sošek buddhů a jidamů, ale obávají se, že by se mohlo jednat o podvrhy. Je tam teď trochu napjatá situace, tak se rozhodli povolat někoho zvenku. A povolali nás."
"Odlétáme za 3 dny. Nezdržíme se déle jak týden."dodá máma.
Tý jo. To jsou mi novinky.
Klep, klep, klep - ozve se ode dveří. Stoupnu si na špičky, abych pohodlně viděla obraz v kukátku.
"Zahrnuje můj trest i zákaz návštěv?"zeptám se.
Naši se zamyslí: "No, návštěvy jsou povolené i ve státních věznicích. Pust je dovnitř - my se půjdeme balit."
Za dveřmi stojí Jenny s Amandou, obě lkající výraz ve tvářích. Nejspíš čekali, že jim otevře jeden z rodičů. Mlčky na ně pokynu, ať jdou za mnou do pokoje.
Když se všechny posadíme, spustím: "Můžete mi říct, co jsem proboha včera dělala?"
Jenny začne vyprávět a mě se začne trochu vracet paměť: "Byla jsi trochu vykolejená z té blonďaté Angeliny Jolie, kterou si přivedl Jimmy. Takže sis dala sklenku čehosi s hodně divnou barvou. A pak další a další. Potom si k nám na chvilku přisedla Suki Loe, ale odešla hned co si k nám sedla i Brittany Kingová."
"Na to si vzpomínám. Suki nebyla zrovna nadšena Brittaninou přítomností."proletí mi hlavou střípek vzpomínky.
"Ani se jí nedivím, Kingová se k nám vyloženě vetřela. No nic, co bylo dál?"zapřemýšlí Jenny, "Po pár skleničkách toho zeleného hnusy jsi dostala chuť tancovat. Vypadala jsi ještě docela střízlivě, ale pak ses tak trochu… složila. Tak jsme tě s klukama naložili do taxíku a odvezli tě domů. Chtěla jsem jít s tebou až nahoru, ale tvrdila jsi, že jsi v pohodě."
Amanda se taky ozve: "Jo, vlastně si vůbec nevypadala nalitě. Jen si měla trochu barvu toho pití, co jsi do sebe celý večer lila."
"Bože, já se musela tak ztřískat. Mám totální okno. Děkuju, že jste mě dostali až domů. Ale vůbec netuším, jak jsem se dostala až do bytu. Jen vím, že po cestě jsem stihla poblít rohožku naší domovnice."
Holky mi vypoví vše, co se včerejší noc stalo. Pak je doprovodím až k domovním dveřím, kde se rozloučíme. Nejradši bych okamžitě zase zmizela nahoru, setkání se starou paní Figginsovou by jistě nebylo nic příjemného. Ale náhle si všimnu naší schránky. Je plná nevyzvednuté pošty. Vytáhnu z kapsy svazek svých klíčů a najdu ten od schránky. Popadnu štos dopisů a předplacených časopisů a rychle peláším do bytu.
Postavím se ke kuchyňské lince, která se nachází hned nalevo od vchodu. Naši, táta, táta, máma, naši, já, já, máma, lidé dobré vůle… - vše rozdělím do úhledných hromádek. Na té mojí přistály rovnou dvě zásilky. První je tradiční narozeninové přání od babi a dědy Doyleových z Anglie. Věcně vzato jsme já, Michèle a Lenny z otcovy strany vlastně Angličané a druhou půlkou zase Američané (to zas po mámě). Ta druhá je upomínka z knihovny, zítra tam musím skočit - a být zpátky do 19:00.
Letmě ještě profrčím komínek "rodina Doyle". Zaujme mě jeden dopis - má po stranách černé lemování. To určitě nebude nic pozitivního.
"Mami, můžeš na chvíli?!"
Mamka vyběhne z ložnice, a jelikož má přes džíny děsně těsnou károvanou sukni a v jejich ryšavých dredech (suvenýr z Jamajky) se jí leskne široká stříbrná čelenka ve stylu Madony, dojde mi, že asi během balení se našla krabici s nápisem "80´s". Podle toho, co vidím, by tam měli taky napsat "NEOTVÍRAT!". Malými krůčky (taková sukně neumožňuje moc volný pohyb) přicupitá ke mně, po cestě ještě popadne z jídelního stolku brýle a vezme si dopis, který jsem ji podala. Otevře obálku, přečte si zprávu a zatváří se šíleně vážně. Zavolá na tátu a dá mu sdělení taktéž přečíst. Jeho výraz je ještě o poznání vážnější a zamyšlenější než ten mámin.
"Co se děje?"neudrží už dál svou zvědavost na uzdě.
Táta na mě zvedne oči a smutně poví: "Umřela teta Agnes."
"Prateta Agnes - sestra dědy Willa?"zeptám se pro jistotu, i když žádnou jinou tetu Agnes neznám.
Rodiče přikývnou a mamka po chvíli ticha začne opět hovořit: "Je tu ale problém. Tady stojí: ´Zveme vás na smuteční obřad a následné čtení poslední vůle zesnulé, který se bude konat dne 6. srpna. Prosíme o účast alespoň jednoho z rodiny. Srdečně uvítáme i pobyty delší než bude nutné. Rádi vás opět přivítáme na WorthWool Abbey.´. 6. srpna - to je jen den po tom, co dorazíme do Tibetu. Co budeme dělat?"povzdychne si.
Otočí se na tátu a pak… Oběma proběhne hlavou jedna a ta samá myšlenka. Jejich simultánní pohledy upřené na mou osobu mě nenechají na pochybách, že s tím "Snad nepředpokládáš, že v dohledné době někam pojedeš." to zas tak horké nebude.

02

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama