Konec a odjezd

25. července 2010 v 11:00 | Turmë |  Ve stínu Sacré-Cœur
"Kde byste řekla, že jsem?"zeptá se mě Arthie.
"Vypadá to na Cimetière du Montparnasse."odpovím po rozhlédnutí se.
"Na hřbitově v Montparnasse? Po tmě je to tady docela děsivé. Hej, kam to jdete?"ptá se mě zase.
"Kam myslíte? Jdu chytnout nějaké taxi. Pojedeme na stanici. A hned potom na Champs-Elysées:)."
"Chcete jet v taxíku v takovémhle… ehm… stavu."upozorní na to, že jsem oba dost ušpinění od prachu, pavučin apod.
"To je toho. Tak mu dáme větší dýško. Doufám, že máte někde po kapsách baloňáku i šrajtofli, já jsem si ji na výlet přes dvě ulice nebrala."
Proběhneme uličkami mezi hroby až k východu na ulici. Tam je docela jednoduché najít prostředek přepravy. Ale daleko těžší je přesvědčit řidiče, aby svezl páreček takových… no, myslí, že vypadáme trochu jako bezdomovci. Naštěstí ho policejní odznak dokáže přesvědčit.

Na komisařství absolvuju (opět) zdlouhavý výslech - snad je konečně poslední. Inspektor McTall se rázem stává hvězdou celého sboru. Koneckonců je to on, kdo případ oficiálně vyřešil. Naštěstí pro mě mu ta náhlá sláva nestoupla do hlavy. Čeká ho totiž ještě jedna nebezpečná mise - vysvětlit tetičce Luise a Sophii, co jejich 15letá neteř dělala o půl jedenácté na četnické stanici (zase).
Já ale teď doufám v jediné - že tímhle tuhle novou zkušenost v mém životě uzavřu.
Poslední týden mého netradičního pobytu v Paříži byl naštěstí neobyčejně obyčejný. Ó, jak osvěžující:). Zítra odjíždím domů, musím si sbalit, vyměnit si s Nessou a Michèle přísliby, že "hned jak přijedu, tak se ti ozvu", absolvovat tisíce skupinových i neskupinových objetí - jak vidíte, mám toho skutečně ještě dost.

"…Bonjour všem v Paříži. 31. 7. - to je dnešní datum. A přesný čas je 5:58. Jsme rádi, že posloucháte ParisRadio. Teď je ten správný čas na ZPRÁVY…"

ZÍV!!! - ozve se z mé pusy.
"Překvapení!!!"ozve se z ostatních 4 pus v mém pokoji.
"Ježiš, holky, vylekaly. Co to má být?"zeptám se překvapeně.
Michèle nevěřícně zakroutí hlavou: "Ty střelo bláznivá, ty už jsi zapomněla, že máš zítra narozky. No jo, 16 let - to už máš v podstatě na sklerózu nárok, že jo."směle je.
"Hele, nedělej si z toho srandu, jako. Já jsem ale fakt zapomněla. Ty brďo - já jsem ale pako!"začnu se smát taky.
Vtom se ale prosadí teta Luisa: "Tak dost řečí, za pár hodin musíš být na letišti. Měli bychom přejít ihned k předávání darů.
"Já první, já první!"hlásí se o slovo tetička Sophia, "Vím, že to asi úplně není tvůj obvyklý styl, ale když já vůbec nemohla odolat."poví nadšeně a podá mi velkou, ale lehkou krabici.
Slabě s ní zatřesu: "Co to asi je?"pomalu zvednu víko, "Ty jo, to je boa? Z pravého peří?"
"Ano, pravé prachové peří mladých plameňáků."oznámí hrdě, i když zřejmě ve vtipu.
"Green Peace na tebe. Moc děkuju, je to ujetý, ale úžasný - přesně jako teta Sophia."dodám.
"Teď já. Můj dárek je trochu umírněnější, ale snad se ti bude taky líbit."řekne klidně Luisa.
"Páni, krásný šátek. Je parádní - bude se mi hodit do divadla nebo tak. Děkuju."
"Je to přírodní hedbáví, takže si dávej pozor, až ho budeš prát."poučí mě L.
Mlčky kývnu.
"A nyní to nejlepší na konec!"chvástá se Michèle.
A Nessa se přidá: "Je to za nás za obě."podá mi balíček zabalený v krásném baličáku.
"Tak to jsem zvědavá. Ach…"nemám, co říct - to se mi často nestává:), "To je opravdu opravdová kašmírová šála?"
"Ale ne - žádnej "obyčejnej" kašmír - tohle je pašmína."
"To vás muselo zruinovat."
"Přece nebudeme šetřit na naší drahé sestře a sestřenici."povědí svorně.
"Díky. Super, teď mám výčitky svědomí, že já ti dala na tvoje narozky hrnek."otočím se na ségru.
To se mě ale už snaží Luisa dostat z postele: "Tak nyní už ale musíš vstát, letí ti to v 9:30 a za dvě hodiny musíš být na letišti. Tak pospěš! Sbalené už máš od včera, takže se běž osprchovat a obléct. Já ti zatím udělám skvělé vafle na snídani. Možná ti upeču i pár muffinů na cestu, jídlo v letadle není nic moc…"rozjede se teta.
Já, jako poslušná neteř, ve všem poslechnu. Je za pět sedm, stojím v předsíni, v ruce kufr plný nových šál do mé sbírky, břicho mám plné vaflí se šlehačkou a připadám si jako v slzavém údolí - mám, co dělat, abych se taky nerozbrečela.
Z našeho srdcervoucího loučení nás vyruší zaklepání na dveře.
Vypadá to na ještě jednoho nebo dva další gratulanty.
"Dobré ráno, Arthie. Albo, zdravím."
"Dobré ráno. Doufal jsem, že vás zastihnu ještě před odletem domů. Chtěl jsem vám poděkovat, ani netušíte, jak jste mi pomohla. Voisin je za mřížemi, čeká na soud a může dostat i doživotí."
"Jsem ráda, že systém funguje. Kdo ale teď zdědí Moulin a ty Greifovi galerie a museum? Měly přece připadnout Carin."
"Ano a po její smrti připadnou její sestře Camile. Nedávno jí bylo 18, tudíž je může spravovat i sama."
Nessa se nečekaně vloží do rozhovoru: "Carin má sestru?"zeptá se.
A sakra, já jí to v tom spěchu zapomněla říct. Požádám všechny o omluvení a odtáhnu ji nahoru. Tam ji vše vysvětlím o Robbym a "Julii" a o tom, jak o ní hezky mluví a kecy, kecy, kecy…
Nesse se na obličeji vytvoří blažený úsměv, poté zamíří do muzea takovou rychlostí, že za ní zůstane jen barevná šmouha.
Přijdu opět ke dveřím: "Takže, kde jsme to přestali?"
"To je pro vás - prý máte zítra narozeniny."předá mi dárek.
Otevřu krabici: "Á, bezva - už jsem si myslela, že nebudu mít v čem chodit."řeknu při pohledu na krááásné nové tenisky. Wow - jsou doopravdy krásné. Po celém obvodu mají vykreslené panorama Paříže, "Máte docela vkus, Arthie. Děkuju vám."
Vtom ale zazvoní čísi mobil, můj to není. Aha to je Albin telefon - omluví se a odejde na stranu.
"Její bývalý manžel, dali se zase dohromady."objasní smutně Arthie.
"To je mi líto."
"Nemusí, po našem rozhovoru jsem si něco uvědomil a když je teda osobní život na houby, chci být šťastný alespoň v tom profesním - dal jsem výpověď. Chci si otevřít detektivní kancelář v Anglii."
"To je úžasný, inspektor, pardon, detektive."
"Nechcete vzít na letiště - byla by to moje poslední jízda s majáčkem. A rozhodně to bude rychlejší než taxíkem."
"Jo, to zní fajn."
Arthie mi pomůže naložit zavazadla do auta. Já se mezitím pořádně a naposledy rozloučím s holkama.
Ani se nenaděju a už nastupuju do letadla. Ještě se naposledy (letos) podívám na svou sladkou Francii.
Arthie mi zamává: "Přeju vám příjemnou cestu - letadlem i dalším životem."
Nebojte! Mám na to skvělé boty:)…

Konec

...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 26. července 2010 v 22:31 | Reagovat

pěkně napsaný ;-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama