Klid, žádnou paniku

23. července 2010 v 10:40 | Turmë |  Ve stínu Sacré-Cœur
"Kde to jsme?"zeptám se a doufám alespoň v nějakou odpověď.
"Netuším, ale tudy se zpět nedostaneme,"ukáže na obrovskou hromadu suti, "trvalo by věky to odházet."
"Skvělý…"konstatuju ironicky, "Takže asi budeme muset jít tudy, co."ukážu a tmavou nevlídně vyhlížející chodbu.
Ani jeden z nás z toho není nějak odvařený, ale můžeme snad dělat něco jiného? Tak jdeme. A jdeme. A jdeme…
"Už tady bloudíme víc než hodinu. Přiznejte si to - jsem ztracení."
"Na moji obranu - nikdy jsem netvrdila opak. Začínáte být nervózní, inspektore."
"Vážně? Tak promiňte, že se mi ještě nechce umřít."
"Proč byste umíral, proboha? Věřte mi, že vy prožijete ještě dlouhý a úžasný život."
"Úžasný život? Že to tak zrovna teď nevypadá."
"Copak? Nějaká depka, pane McTalle."vyzvídám.
"Říkejte mi Arthure, teď je to už jedno."
"No tak, Arthie, nepropadejte panice. Uděláme si přestávku, posadíme se a vy se mi pěkně svěříte."

"Bezva - já se tady budu svěřovat 15leté holce. Ale možná je tohle to poslední, co v životě udělám, takže proč ne. Víte, slečno…"
"Říkejte mi Christin."
"Víte, Christin, byl jsem vychován v přesvědčený, že mladý muž jako já má být úspěšný buď v osobním, nebo v profesním životě - nejlépe by měl být úspěšný v obou ohledech. Že s úspěchem přijde štěstí… No a koukněte na mě - dělám práci, kvůli které se musím ponižovat, porušovat svoje zásady. A pokud jde o osobní život…"Arthie se začervená.
"Jo, všimla jsem si, jak se díváte na Albu Berenicovou."
"Jste dost všímavá. Ale viděla jste někdy jejího bývalého manžela. Je to hora. Hora svalů. A zase začíná Albě plést hlavu. S ním se vůbec nemůžu měřit."povzdychne si.
"A proč by ne? Co má, co vy nemáte?"
"Ou takže… Dívku, kterou miluji, 50 kg svalové hmoty, nové naleštěné Ferrari…"
"Páni, on má i Ferrari,"užasnu, "to teda musí být borec!"
"To jste mi teda moc nepomohla. Dost o mě. Teď chci slyšet vaše problémy."
"Nemám problémy - můj život je fajn:). Jediné, co mě momentálně štve je to, že my jsme tu zasypaní a ten psychopat Voisin si klidně může běhat po svobodě. A i když víme, že to byl on, nemáme důkaz, který by ho usvědčil."
"No, vlastně máme."usměje se Arthie a z kapsy baloňáku vytáhne malý diktafon, "celé jeho přiznání je přímo tady."
"Ach, to je úžasný! O důvod víc se odsud dostat."
"Jak to, že dokážete být tak klidná?"
"To byste musel znát moje rodiče. Pořád mě a sourozence tahali (a mě ještě pořád tahají) po všech místech, kde se jen dá ztratit. A taky jsme se většinou ztratili:). A jestli mě tyhle zkušenosti něčemu naučili tak tomu, že vždycky existuje východ. Stačí ho jen najít."
"Ale co když tentokrát východ neexistuje."
"Vždycky existuje. Panebože, vy jste takový skeptik. A navíc mi vůbec nevěříte. Trochu mě to uráží, víte."
"Tak promiňte, ale přiznejte si možnost, že tu zůstaneme navěky. A víte co? Když se odsud dostaneme koupím vám nové boty. Klidně i ze Champs-Elysées."
Tahle představa mi je docela příjemná: "Tak fajn - to beru. Asi tak před půl hodinou jsme procházeli částí chodby s vlhkými stěnami. Předpokládám tedy, že jsme byli někde u Seiny. To znamená, že nyní se nacházíme někde v Montparnasse. Ou, co to…"trochu znejistím, "Cítil jste to taky?"
"A co?"
"Průvan. Je tady průvan. No jasně! Musí tu být něco jako větrací šachta, aby se tady v případě závalu neudusili."objasním a snažím se přijít na to, odkud vítr přichází, "Tady! Pojďte mi pomoc!"
Arthie mi hned přiběhne na pomoc, společně vší silou zatlačíme do zdi. Malta spojující cihly se začne po chvíli drolit. Ještě kousek a…
BUM! - Zeď se sesype k zemi a vytvoří mohutný oblak jemného prachu.
"Páni, jestlipak to není východ,"usměju se, "dlužíte mi nové boty."

...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama