Ze všeho nejvíc vyčerpává nečinnost...

19. května 2010 v 18:55 | Turmë |  Ve stínu Sacré-Cœur
Když se vlak odlepí z místa a najednou se rozjede, cukne tak ostře, že popadáme na naše sedadla. Nad východní Paříží právě vychází letní slunce. Je to jen rychlý okamžik a už není po Městě světel ani vidu, ani slechu. Vlak si to šine po opuštěných polích, nad kterými se vznáší ranní mlha. Tasím foťák a snažím se pořídit nějaké fotky, ale podcenila jsem rychlost TGV. Nevím jako vám, ale mě se při rychlosti okolo 300 km/h nepohybuje vůbec dobře. Většinou padám. No a dneska byl většinový den - asi 3x:). Když zavrávorám po čtvrté, raději fotoaparát schovám nebo ho ještě rozbiju.

Jedeme už asi hodinu. Začínám se nudit. Holky, ty se dokázaly zabavit. Michèle zamilovaně chatuje z noťasu s Maxem a Nessa si cosi čte - Deník Anny Frankové? - hm… pozitivní čtení na prázdniny. Ach jo… Já sa tak hrozně nudím!
Sednu si blíž k okýnku a pozoruju ubíhající krajinu - strom, strom, strom, strom, strom - fuj, bude mi blbě, měla bych se dívat do dálky - hora, hora, hora, hora - no, blbě je mě stejně, musím toho nechat nebo se pozvracím.
Asi se mrknu na SMSky - 6 nových zpráv? Tak co to tu máme - Rodiče, Jenny, Amanda, rodiče, Jenny, Jenny. Myslím, že tuhle půlhodinu se budu věnovat formulací "přijatelných" odpovědí na tyto SMS zprávy.
"A hele - naši si vyjeli do Karibiku - píšou mi e - mail z Jamajky."oznámí mi ségra.
"Jo, já vím - mě píšou SMS z Kuby."řeknu a ukážu na mobil, kterým držím v ruce.
"A to nemůžeš kváknout, žábo?!"oboří se na mě ségra.
Chci se Michèle zeptat, kdo je jako u ní žába, ale vtom se do hovoru vloží Ness s jednoduchou otázkou: "Hele nevíte, kde teď jsme?".
Ségra letně pohlédne z okna a povím: "Nevím, řekla bych tak někde u Lyonu. Nevím jistě…".
"Tak se zeptáme strýčka Googla."navrhnu a vytrhnu Michèle notebook z rukou. Hledám, hledám a nalézám: "Podle GPS máme každou chvíli dorazit do Lyonu. Asi za 5, 4, 3, 2, 1 - Vítejte v Lyonu."povím a ukážu z okna, kde uvidíme krááásné nádraží. Tak teď udělám fotku, i kdybych měla tu digitální zrcadlovku rozmlátit. KVAK - nádhera…
Vlak se opět vydává na cestu. Po dalších x km se krajina najednou radikálně mění. Sbohem zelené pláně a opuštěná políčka, teď vás vystřídají béžové hory a suché cesty. Páni, začíná tu být fakt děsné vedro: "Půjdu se trochu projít."řeknu a zvednu se ze sedadla.
"A kam přesně - abychom věděli, kam tě máme přijít sbírat."poví jízlivě Michèle a naráží tak na mé několikanásobné předvedení gravitační síly v praxi.
Ale tyhle kecy mě nemůžou rozhodit, přece: "Neboj, jdu jen na záchod, takže když do čtvrť hoďky nepřijdu, spláchla jsem se do mísy."dodám a odejdu si opláchnout obličej. Zrovna, když vezmu do rukou baterii vodovodního kohoutku, vlak velmi prudce zastaví. Cuknu s sebou a voda místo do umyvadla vystříkne přímo na mě. Mám celé triko mokré, bože. No, alespoň že voda minula mé kalhoty, takže nevypadá jako bych se počůrala. Jestli se to teda dá brát jako nějaké plus…

tgv

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama