Na daleké cestě není lehkých břemen

12. května 2010 v 15:35 | Turmë |  Ve stínu Sacré-Cœur
Dnes jsem pro změnu psala asi 4 hodiny. To je úspěch - minule to byly jen 2. Ale co nadělám, jízdní řád TGV asi nezměním, co. Tomu vlaku je asi úplně jedno, že nejsem zvyklá vstávat o půl páté a klidně si v takovou nekřesťanskou hodinu odjíždí. A jede, a jede, a jede až do Marseille. A mladší generace Doylových děvčat s ním. Teda pokud dokážeme po včerejší probdělé noci (strávené na četnické stanici - zase) v tu nekřesťanskou hodinu vstát.
"Christin, vsávej! BUDÍČKEK!!!"zvoní mi v uších Nessin pronikavý hlas. Jak je možné, že někdo takhle tichý a stydlivý může mít jak otravně průrazný hlas? Nepochopím…
Nicméně ten otravný zvuk měl pravdu. Fakt budu muset vstávat.
MUSÍM si ještě sbalit věci, udělat ze sebe člověka (nebo se o to alespoň pokusit - ale výsledek je nejistý:)) a možná něco sníst.
NESMÍM… hm… co nesmím? - napadá mě leda, usnout mezi futrama.

Ještě skočím mrknout se, jak je na tom ségra.
"Miluju tě…"slyším, jak láskyplně říká Maxovi do mobilu.
"Já tě taky miluju:),…"povím z legrace, ale taky abych zabránila případným obviněním, že ségru špehuju, "když je kvůli tobě Max ochotný být vzhůru ve 4 hodiny 6 minut místního času, tak to musím být asi láska. Teda to je jen můj skromný osobní názor. Možná to ty vidíš jinak…"
Michèle mi jednoduchým gestem ruky naznačí ještě jednoduší věc - Vypadni!
Nechci dráždit hada bosou nohou, a zvlášť ve 4 čtyři hodiny 6 minut místního času (přece jen ségra spala taky jen pár hodin), takže jen dodám poslední věc: "Že přeju dobré ráno."a potom už si radši dám odchod.
Takže jak jsem už říkala, měla bych si jít zabalit. Plán zní tak, že u babičky Annie přečkáme tenhle týden. Těším se na babi, neviděla jsem ji skoro rok - naposledy na padesátinách tety Sophie. Ale zase na druhou stranu strávit 3 a čtvrt hodiny ve vlaku, to není zrovna komfortní. Rozhodně bych radši dělala něco jiného, ale co už. No a co teprve fakt, že budeme 7 dní uvězněné v zemlance (i když babička tomu říká útulná vinička) mezi vinicí a levandulovým polem - pro alergika jako jsem já je to opravdu splnění sen (pro ty, kteří mají delší vedení, tohle byl sarkasmus). Nechápu, člověk by myslel, že když už se někdo přestěhuje z L. A. do Provence, bude žít v Marseille nebo v Nice nebo v St. - Tropez. Ale to neznáte naši babi - prý proč by se stresovala ve městě. Takže radši zakotvila tam, kde chcípl pes.
Tak OK, mám tady (kromě jiných kravin) nějaká trika, gatě, boty dvoje, plavky (kdybychom se dostali - a doufám, že dostaneme - k moři:)), ještě zabalím foťák a finite. No ale, abych zapnula zip na mém kufříku, bude to chtít trochu hrubé síly:). HA - dokázala jsem to:)!
Na chodbě se potkám s Nessou a Michèle. Obě za sebou táhnou kufr (velikost: lodní).
"Co blbnete? Chystáte se na polární expedici?"zeptám se, když to uvidím.
Obě se na mě nechápavě podívají.
"Vždyť to jsou jen nejnutnější věci."řekne Nessa.
A ségra hned spustí: "Hele tak sleduj. To máš: triko na doma, triko do města, triko na večer, triko na chladný večer, kalhoty, kalhoty do města, džíny, šaty, šaty do města i na pláž,…".
"Ou, ou, ou, zadrž - chápu. Víš, že se docela divím, že se ti to do toho kufru vešlo."konstatuju.
"Cože?"podiví se ségra, "V tomhle mám jen kosmetiku."poví Michèle smrtelně vážně.
Tak teď vyvalí oči i Nessa. Ségra, vidíc naše překvapené výrazy, začne vysvětlovat: "To máte oční stíny, odličovač na oční stíny, konturovací tužku, lesk barevný, lesk se třpytkami, denní krém, noční krém, mléko na opalování, mléko po opalování…".
Výčet Michèliny kosmetiky jsme poslouchaly až do příjezdu na TGV stanici.
Tak nás a Michèliny kufry (divím se, že pro mě nemusela kupovat místa navíc:)) naloží do vlaku, následuje tlačenice u okýnka a vytrvalé mávaní na tety (a matky). Úúú - a vlak odjíždí.

kufr

...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama