Učit se, učit se, učit se…

4. listopadu 2009 v 18:05 | Turmë |  Ve stínu Sacré-Cœur
Konečně jsem se doplazila až nahoru.
Hledám třídu 8B. Á, tady to je. Přiložím ucho ke dveřím. Uslyším chytlavou melodii a několik párů noh, snažících se tančit do rytmu.
"Hej!!! Co tady děláš? Jak to, že nejsi v nějaké učebně? Vždyť je vyučování a tohle je škola jako každá jiná."ozve se za mnou rozzuřený hlas, patřící mladé holce se sportovní postavou. "Omlouvám se. Jen jsem přišla za sestrou."
"Ale počkat, počkat. Ty jsi Michèlina sestra? Christin, že?"
"Ano."přikývnu.
"Tak to je jiná. Už na tebe čekáme. Já jsem Jolie Avrilová. Učím tady. No tak pojď - nestyď se."řekne a pobídne mě.
Ale já se nestydím. Jen mě po tom "výstupu do výšin" šíleně bolí nohy. O tyhle dojmy se ale s Jolií nepodělím. Nechci, aby si myslela, že má Michèle za sestru nějakého lenocha - i když je to pravda:).
Jolie zrovna energicky bere za kliku a vstupuje do třídy. Přicházím v závěsu za ní.
"Takže lidi, dejte si pauzu! A Michèle, ty tady máš příbuzenstvo."křikne na Michèle.
"Ahoj ségra, tak jsi to zvládla."přivítá mě.
"Říkáš to jako bys o to pochybovala:)."
"Nech toho vtipu a posaď se sem. Nehrb se, neksichti se, nezírej jak blbec a prosím tě hlavně moc nemluv, obzvlášť když tě nikdo nevyzve."
"A dýchat můžu? Nebo na to taky musím mít zvláštní povolení?"ptám se sarkasticky. "Christin, prosím tě. Tady nejme v New Yorku. Pochop, tady jsou lidé zvyklí na noblesu, poslušnost, bezchybnost…A já chci jen zapadnout."
"No dobře. Snad to běsnící zvíře ve mně nějak zkrotím:)."
"Díky."řekne ségra a obejme mě.
"Takže lidi můžeme začít?"ptá se kolektivu Jolie.
Všichni v místnosti se postaví k baletní tyči a zaposlouchají se do jemné klasické hudby.
Mám ségru ráda, ale fakt nevím, co na tomhle vidí. Zapadnout do davu? Proč? Vždyť každý z nás je jedinečný.
Ale chápu, že chce udělat dojem. Víc mě na baletu štvou ty jejich trikoty. Nevím proč, ale vždycky jsem se těch jejich sukýnek bála:)…
Po vyučování se jdem domů najíst. Po obědě jdu ještě k Michèle do práce. Na chodbě se k nám připojí i ségřina kámoška Amélie. Prý spolu i pracují. Připadá mi jako zajímavá, sympatická osoba.
Když procházíme nádvořím školy, míjíme skupinu několika kuřáků - asi malířů, protože měli ruce od barvy. Jeden z nich se obrátí k ségře a zálibně si ji prohlíží.
Když se ségry zeptám, kdo to je, odpoví jen: "Stará známost."
"Bože, že jsi s ním nic neměla?"
"S Derikem? Ne! I když…"
"I když co?"zeptám se se zájmem.
"No řekněme, že by se nezlobil, kdyby něco bylo."
"Ou;). A Max o něm ví?"ptám se.
"Ne a doufám, že se to nedozví od nějaké slepičí prdelky."
"Proč se při tom díváš na mě:)?"
"Jen aby ti pointa došla rychleji."odpoví Michèle, když nastupujeme do taxíku.
Tak fajn. Teď už si vážně myslím jen jedno: Michèle mě dost podceňuje:).

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama