Výhled na filmový rok 2017

31. prosince 2016 v 12:20 | Turmë |  Na co zajít do kina?
Sice jsem ještě neudělala žebříček svých nejoblíbenějších filmů za rok 2016, ale není to tím, že bych byla líná. Jen jsem prostě ještě neviděla všechny letošní filmy, které jsem chtěla. Nechápu, jak někdo může začít sestavovat žebříčky nejlepších filmů už s koncem listopadu - vždyť rok ještě neskončil. Takové články by se měly začít objevovat až tak… v březnu? Ne, nevymlouvám se. Jak si to můžete vůbec myslet…? Pojďme se raději podívat, co má pro filmové fanoušky nachytaný rok 2017.

La La Land (5. 1.)
Nový film tvůrce Whiplash s Ryanem Goslingem, Emmou Stone a J.K. Simmonsem.


Mlčení (16. 2.)
Nový film Martina Scorseseho.


Jackie (16. 2.)
Biopic Jacqueline Kennedové s Natalií Portman v hlavní roli.


 

Tipy na předvečer svátku všech svatých

31. října 2016 v 17:00 | Turmë |  Recenze - filmy
Ach, Halloween… Můj nejoblíbenější svátek v teorii, který jako správný Slovan nikdy nezažiju v praxi. Historicko-geografické kořeny mi ovšem nikdy nezabránily v tom, užívat si sezónní náladu. A pokud potřebujete důvod k tomu, abyste pustili svého vnitřního fanouška hororů ze řetězu, roční období je vždy solidní záminkou. Máte-li problém vybrat si z nepřeberné nabídky, kterou vám hororový žánr kinematografie poskytuje, dovolím si vás nasměrovat k svému tři roky starému projektu o historii filmového hororu, který by vám mohl nabídnout alespoň základní přehled. Jestli vás ale již omrzely dušičkovské klasiky, mám pro nás několik alternativnějších tipů, které nebudou nutně filmové, ani nutně pro silné povahy, a které vám pomohou pocítit toho správného halloweenského ducha.



Harry Potter and the Cursed Child, druhá část

12. srpna 2016 v 22:50 | Turmë |  Recenze - knihy
Jak jsem slíbila, v této polovině analýzy scénáře divadelní hry Harry Potter and the Cursed Child budu hlavně chválit… a stěžovat si jen trochu. Budu se soustředit na kvality textu i samotné inscenace. První část článku, ve které byly rozebrány největší problémy, můžete nalézt zde. A i zde se budou probírat spoilery. Ok, pojďme být pozitivní!


 


Harry Potter and the Cursed Child, první část

12. srpna 2016 v 22:45 | Turmë |  Recenze - knihy
Hned na začátku tohoto článku bych chtěla dát jasně najevo svůj vztah k Harry Potterovi. Četla jsem první tři knihy, Ohnivý pohár jsem vzdala v polovině, protože měl přes 700 stránek a mě bylo deset. Zkoušela jsem číst Fénixův řád, ale kvůli tomu, že jsem v té době byla stále mladší než hlavní hrdinové, jsem už nikdy nenavázala pevné pouto s knihami. První tři filmy mám na oficiálních hardcore VHSkách a dodnes si pamatuju, jak jsem byla na čtvrtém filmu v kině. Šla jsem na půlnoční premiéru posledního dílu v decentním kostýmu a na všechny díly napsala recenze na tento blog. Hrála jsem počítačovou hru, mám účet na Pottermore a jsem jeden z těch lidí, kteří vědí, do jaké Bradavické koleje patří (stereotypní Havraspár, fyi). Přečtu si fanfikce, podívám se na fanarty. Budu bránit český překlad anglických termínů do roztrhání těla kdykoliv před kýmkoliv (obzvlášť před Slováky). Přesto bych se neopovážila nazývat se fanouškovským termínem "Potterhead" - nemyslím si, že jsem toho hodna, jelikož se obávám, že Harry Potter se nemusí nutně vejít ani do top 5 mých oblíbených fikčních vesmíru.
Považovala jsem za nutné předem nastínit, s jakým postojem jsem přistupovala k Harry Potter and the Cursed Child. Věděla jsem, že je to připravená divadelní hra, zahlédla jsem nějaké promo-materiály, a když jsem se nachomýtla k pracovnímu scénáři, pokrčila jsem rameny a řekla si: "Eh, proč ne? Stejně nemám nic lepšího na práci.". Je tedy docela překvapivé, kolik emocí ve mně HPCC vyvolalo. A všechny nejsou pozitivní.



Zlatá osmdesátá a Stranger Things

2. srpna 2016 v 23:10 | Turmë |  Recenze - seriály
Ach… Je dobrý čas k tomu být mladým člověkem zmítaným anemoiou.


Téma toho to článku je (jako většina témat, o kterých píšu… proč to vůbec zmiňuju…) pro mě zvláště osobní. Přestože jsem se narodila v roce 1995, díky výchově mých rodičů jsem byla od malička vystavena kulturním vjemům z let 80. Filmy od Movie Brats a hudba od rockerů s dlouhými vlasy - na tomhle jsem vyrostla, tohle mě pomohlo definovat jako osobu. A dodnes chovám k této éře nejhlubší lásku, přestože moje zkušenost s touto dekádou je pouze zprostředkovaná. Ráda bych si myslela, že v tomhle nejsem sama… V článku o trilogii
Back to the Future jsem si posteskla, že filmy s takovým (omluvte absenci lepšího termínu) "vibem" se už nedělají. Jsem nadšena tím, že můžu říct, že tento stav je minulostí.
V poslední době se ukazuje, že v době, která mě zprostředkovaně formovala, doopravdy žili lidé, na které měla tato doba ještě silnější vliv. A tito lidé mají dnes od 30 do 40 let a kreativní moc. Jéééj! Je možné, že se Síla probudila? Pravda, nové Star Wars mají tradici, na kterou bylo potřeba "jen" správně navázat. Existují ale i originální projekty připomínající vibe 80. let? Ano, proto tenhle článek píšu… Nejprve bych se ráda zmínila o letošním příjemně přímém příběhu o dospívání v 80s Irsku jménem Sing Street. Prosím, pokud se jen trochu zajímáte o hudbu Duran Duran nebo The Cure nebo Malíčka z GoT nebo dobré (lehce indie) filmy, podívejte se na Sing Street. Nemáte zač.
Primárním účelem tohoto článku je zapět ódu na nejnovější projekt služby Netflix, osmihodinový serializovaný film Stranger Things.



Kam dál